Druhý den ráno, když Rita pohlédla z okna, doslova ZTUHLA.
Ještě před pár vteřinami stála v kuchyni s hrnkem kávy v ruce, zabalená do měkkého županu, a přemýšlela nad tím, co všechno ji dnes čeká. Obyčejný pracovní den. E-maily. Porada. Nákup po cestě domů.
Pak odhrnula záclonu.
A svět, jak ho znala, se na okamžik zastavil.
Na jejich předzahrádce, přímo u branky, stál cizí muž. Nehýbal se. Jen tam stál a díval se přímo na dům. Přesněji – na její okno.
Srdce jí prudce udeřilo do hrudi.
Bylo něco po šesté ráno. Ulice byla téměř prázdná, jen v dálce projelo jedno auto. Muž byl oblečený v tmavém kabátu, ruce měl v kapsách. Nepůsobil agresivně. Ale nepůsobil ani náhodně.
Rita instinktivně ucouvla, jako by ji mohl vidět skrz sklo. Rychle zhasla světlo v kuchyni, i když už bylo světlo denní. Hlava jí pracovala naplno.
Kdo to je? Co chce? Sleduje mě?
Znovu se opatrně přiblížila k oknu a nakoukla přes okraj záclony. Muž tam stále byl. Teď se pomalu rozhlížel po ulici. Pak zvedl ruku – a Rita si všimla, že drží obálku.
Obálku.
Ne telefon. Ne nic podezřelého. Jen obyčejnou papírovou obálku.
Zhluboka se nadechla. Možná jde jen o omyl. Možná hledá jinou adresu.
Ale proč stojí tak dlouho? Proč se dívá přímo sem?
Rita sáhla po mobilu. V hlavě už měla připravené číslo na policii. Nechtěla riskovat. V posledních týdnech se stejně necítila klidně. Od chvíle, kdy se přestěhovala do domu po své babičce, měla zvláštní pocit, že minulost toho místa je těžší, než čekala.
Dům byl starý, s vrzajícími schody a vysokými stropy. Sousedé ji přijali mile, ale několikrát se mezi řečí zmínili o „událostech“, které se tu kdysi staly. Nikdo nebyl konkrétní. Jen náznaky.
Muž u branky se konečně pohnul.
Rita zadržela dech.
Otevřel branku a pomalu vykročil po cestičce k domu.
To už bylo příliš.
Sebrala odvahu, popadla kabát a seběhla ke dveřím. Nechtěla, aby zvonil. Nechtěla působit vyděšeně. Odemkla dveře těsně ve chvíli, kdy zvedl ruku k zazvonění.
Oba na okamžik ztuhli.
Zblízka vypadal jinak, než si představovala. Nebyl hrozivý. Spíš nervózní. Oči měl unavené, pod nimi tmavé kruhy.
„Rita Nováková?“ zeptal se opatrně.
Přikývla.
Podal jí obálku. „Tohle vám patří.“
Podívala se na ni. Nebylo na ní žádné razítko. Jen její jméno, napsané rukou, kterou nepoznávala.
„Kdo jste?“ vyhrkla.
Muž polkl. „Jsem… syn pana Krále.“
To jméno jí nic neříkalo.
„Bydlel tu před lety,“ dodal rychle. „Než… než se to stalo.“
Ticho mezi nimi zhoustlo.
„Co se stalo?“ zeptala se.
Muž na okamžik odvrátil pohled. „Můj otec tu žil s vaší babičkou.“
Rita cítila, jak se jí stáhne žaludek.
„To není možné,“ zašeptala.
„Bylo to tajemství,“ pokračoval muž. „Nikdy se o tom nemluvilo. Když otec zemřel, našel jsem mezi jeho věcmi dopisy. Dopisy od vaší babičky. A taky tenhle…“ kývl směrem k obálce v jejích rukou. „Je adresovaný vám.“
Ruce se jí lehce třásly, když obálku otevřela.
Uvnitř byl starý dopis. Papír byl zažloutlý, písmo jemné a pečlivé.
„Rito,“ začínal text. „Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že pravda už nemůže zůstat skrytá…“
S každým dalším slovem jí docházelo, že její rodinná historie je jiná, než si myslela. Babička měla druhý život. Tajnou lásku. Rozhodnutí, která změnila osudy víc lidí, než Rita tušila.
Muž před ní nebyl cizinec.
Byl její příbuzný.
Druhý den ráno, když Rita pohlédla z okna, doslova ztuhla. Myslela si, že vidí hrozbu. Že minulost přichází jako stín.
Ale místo nebezpečí stál na zahradě klíč k pravdě.
A někdy je to právě pravda, co nás vyděsí nejvíc – protože přepisuje všechno, čemu jsme dosud věřili.