Když jsem si před lety představoval svou budoucnost, viděl jsem stabilní rodinu, společné večeře, dovolené u moře a obyčejné hádky o tom, kdo zapomněl koupit mléko. Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu stát v kuchyni v šest ráno, s rozespalýma očima míchat kaši, zatímco jedna dcera pláče, že chce růžovou misku, a druhá si nemůže najít svého plyšového králíka, bez kterého odmítá odejít z bytu.
Jsem svobodný otec dvou malých holčiček. A můj život už dávno není jednoduchý.
Elišce je šest a Aničce čtyři. Každá je jiná. Eliška je přemýšlivá, klade otázky, na které někdy neznám odpovědi. Anička je živelná, směje se tak hlasitě, že sousedka pod námi občas bouchne do topení. Obě jsou mým světem. A zároveň mým každodenním testem trpělivosti, odvahy i vytrvalosti.
Ráno začíná závodem s časem. Obléct, učesat, nasnídat, nezapomenout na svačinu, podepsat úkoly, zkontrolovat, jestli mají přezůvky. Mezitím odpovídám na pracovní e-maily, protože můj šéf sice chápe, že vychovávám děti sám, ale termíny se samy neposunou.
Nejtěžší nejsou ty praktické věci. Praní, vaření, uklízení – to se dá naučit. Nejtěžší jsou večery.
Když je uložím do postele, sednu si mezi jejich malé postýlky. Eliška se mě jednou zeptala: „Tati, proč ostatní děti mají maminku doma a my ne?“ V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Snažím se odpovídat pravdivě, ale zároveň citlivě. Říkám jim, že jejich maminka je má ráda, jen nemůže být s námi. Že rodiny mají různé podoby. Že to, že jsme tři, neznamená, že jsme méně.
Nevím, jestli tomu úplně rozumí. Někdy mám pocit, že ani já ne.
Jsou dny, kdy jsem vyčerpaný tak, že usnu na gauči ještě před nimi. Jsou rána, kdy bych si přál jen pět minut ticha. A pak jsou okamžiky, kdy mě obejmou obě najednou a svět se na chvíli zastaví. Když Anička přijde s obrázkem, na kterém jsme nakreslení jako tři postavičky držící se za ruce, a nad námi je obrovské slunce. Když mi Eliška pošeptá: „Tati, ty jsi nejlepší.“
Nikdo mě nepřipravil na to, jak moc budu pochybovat sám o sobě. Dělám to dobře? Nejsem na ně moc přísný? Nejsem naopak příliš měkký? Chybí jim něco, co jim jako muž nedokážu dát? Tyhle otázky se vracejí hlavně v noci, když je ticho až příliš hlasité.
Musel jsem se naučit věci, které jsem dřív považoval za samozřejmé. Zaplétat copánky. Vybírat šaty, které „nekoušou“. Rozpoznat, kdy pláč znamená únavu a kdy zklamání. Naučil jsem se mluvit o emocích otevřeněji než kdy dřív. Říkám jim, když jsem smutný. Říkám jim, když se bojím. A učím je, že síla není v tom neplakat, ale v tom vydržet a jít dál.
Občas cítím osamělost. Ne tu dramatickou, ale tichou, nenápadnou. Když na školní besídce sedím mezi páry rodičů. Když vyplňuji formuláře a kolonka „matka“ zůstává prázdná. Když večer nemám s kým sdílet radost z jejich pokroku nebo strach z jejich horečky.
Ale pak si uvědomím, že nejsem jen sám. Jsem jejich otec. Jsem jejich jistota. Jsem ten, kdo je drží za ruku, když přecházíme silnici. Ten, kdo fouká na odřené koleno. Ten, kdo čte pohádku, i když už sotva drží oči otevřené.
Můj život není jednoduchý. Někdy je chaotický, hlučný, vyčerpávající. Ale je skutečný. Plný drobných vítězství, které by si možná nikdo jiný nevšiml. První přečtená věta. Samostatně zavázané tkaničky. Smích, který se rozléhá bytem.
Možná jsem si kdysi představoval jiný příběh. Ale tenhle je můj. A i když je těžký, je naplněný láskou, která je silnější než únava, pochybnosti i strach.
Jsem svobodný otec dvou malých holčiček. A každý den se učím být lepším člověkem – kvůli nim.