První dvě schůzky s Markem proběhly klidně a dokonce příjemně. Malá restaurace, tlumené světlo, galantní chování. Když mi poprvé podržel dveře a s lehkým úsměvem odsunul židli, měla jsem pocit, že jsem po dlouhé době narazila na někoho, kdo ví, jak se žena má cítit.
Seznámili jsme se přes přátele. „Je spolehlivý, pracovitý a konečně někdo normální,“ ujišťovala mě kamarádka. Po sérii zklamání jsem byla opatrná, ale zároveň otevřená možnosti, že by se něco mohlo změnit.
Na první schůzce mluvil hlavně on. O své práci, o cestování, o tom, jak si váží rodiny. Působilo to sebevědomě, ne však arogantně. Když jsem mluvila já, pozorně poslouchal, přikyvoval a občas položil otázku.
Na druhé schůzce byl ještě milejší. Přinesl mi malou kytici – nic okázalého, jen pár jednoduchých květin. Řekl, že si všiml, jak jsem minule obdivovala výzdobu v restauraci.
Byla jsem příjemně překvapená.
Ale už tehdy se objevily drobnosti, které jsem tehdy přehlédla.
Když jsem zmínila, že plánuji jet o víkendu na výlet s kolegy, lehce se zamračil. „S kolegy? Kolik tam bude mužů?“ zeptal se s úsměvem, který nebyl úplně uvolněný.
Zasmála jsem se tomu. Považovala jsem to za žert.
Na třetí schůzce se rozhodl uvařit večeři u sebe doma. Váhala jsem, ale zvědavost zvítězila. Byt byl dokonale uklizený, téměř sterilní. Všechno mělo své místo. Skleničky stály v přesné linii, polštáře byly srovnané do pravého úhlu.
„Mám rád pořádek,“ řekl, když si všiml, že si to prohlížím.
Večeře byla výborná. Víno také. Atmosféra se zdála uvolněná, dokud jsem náhodou nevzala do ruky telefon.
„Komu píšeš?“ zeptal se okamžitě.
„Jen kamarádce, že dorazím později domů,“ odpověděla jsem.
„Nemusíš jí psát hned. Jsi přece tady se mnou.“
Bylo to řečeno klidně, ale tón byl jiný. Pevnější.
Usmála jsem se a telefon odložila. V duchu jsem si však poznamenala, že to nebylo příjemné.
Další týdny pokračovaly. Marek byl pozorný, často volal, chtěl se vídat téměř každý den. Zpočátku mi to lichotilo. Někdo mě chtěl. Někdo se o mě zajímal.
Pak začal komentovat, co mám na sobě.
„Ty šaty jsou moc výrazné.“
„Ta sukně je zbytečně krátká.“
„Nemusíš se tak líčit, stejně jsi hezká.“
Na první pohled to mohly být komplimenty. Jenže postupně zněly jako instrukce.
Jednoho večera jsem mu oznámila, že se nemůžeme sejít, protože mám rodinnou oslavu. Ztuhl.
„Rodina je důležitá,“ řekl pomalu. „Ale vztah by měl být priorita.“
„Jsme spolu sotva měsíc,“ odpověděla jsem.
Ticho, které následovalo, bylo napjaté.
Začala jsem si všímat, že když se mi neozval několik hodin, cítila jsem podivnou úzkost. Ne proto, že bych se bála o něj. Ale proto, že jsem věděla, že mi to později vyčte.
„Proč jsi mi neodepsala hned?“
„Kde jsi byla?“
„S kým?“
Otázky, které zněly jako starost, se měnily v kontrolu.
Jednoho dne mi bez oznámení přišel před kancelář. „Chtěl jsem tě překvapit,“ řekl.
Nebylo to překvapení. Byla to kontrola.
Tehdy mi konečně došlo, že galantní chování z prvních schůzek bylo jen pečlivě vystavěnou fasádou. Marek nepotřeboval partnerku. Potřeboval jistotu. Potřeboval mít pocit, že někoho vlastní.
Rozhodla jsem se to ukončit.
Setkali jsme se v té samé malé restauraci, kde to všechno začalo. Tlumené světlo tentokrát nepůsobilo romanticky, ale tísnivě.
„Necítím se v tom dobře,“ řekla jsem klidně. „Potřebuji prostor. Svobodu. A tu s tebou nemám.“
Nejprve se snažil přesvědčovat. Pak obviňovat. Nakonec zchladl.
„Stejně bys bezemě dlouho nevydržela,“ pronesl tiše.
A právě ta věta mě utvrdila v tom, že dělám správně.
Když jsem odcházela, cítila jsem zvláštní směs smutku a úlevy. Nebyl to dramatický konec. Žádné křičení. Jen pochopení, že některé příběhy mají skončit dřív, než se promění v něco bolestivějšího.
První dvě schůzky s Markem proběhly klidně a dokonce příjemně. Malá restaurace, tlumené světlo, galantní chování.
Ale skutečný charakter člověka se nepozná podle toho, jak drží dveře.
Pozná se podle toho, jak respektuje vaše hranice, když se rozhodnete odejít.