Dlouho mlčela. Dívala se někam do dálky — skrz výlohy, kolemjdoucí, jako by viděla jiný čas, jiný život, jinou realitu.
Seděli jsme v malé kavárně na rohu rušné ulice. Lidé spěchali s taškami, auta projížděla a svět působil obyčejně, téměř hlučně. Jen u našeho stolu vládlo zvláštní ticho, které nebylo nepříjemné, ale těžké.
Nikdy jsem ji neviděl takhle.
Eva byla vždycky plná slov. Uměla vyprávět historky, smát se vlastním chybám, plánovat budoucnost s nakažlivým nadšením. Dnes ale působila, jako by tu byla jen tělem.
„Na co myslíš?“ zeptal jsem se opatrně.
Neodpověděla hned. Jen si lehce přejela prstem po okraji hrnku, jako by kreslila neviditelné kruhy.
„Pamatuješ si, jak jsme sem chodili jako studenti?“ pronesla nakonec tiše.
Přikývl jsem. Tehdy jsme neměli skoro žádné peníze, ale spoustu snů. Mluvili jsme o cestování, o práci, která nás bude naplňovat, o domě někde u lesa.
„Myslela jsem si, že všechno bude jinak,“ pokračovala.
Její hlas nebyl plný lítosti. Spíš únavy.
„Jinak jak?“
Znovu se zadívala ven. „Že budu odvážnější. Že odejdu, když budu cítit, že něco není správně. Že si nenechám vzít čas.“
Ta slova se mezi námi usadila jako prach.
Věděl jsem, o čem mluví. Poslední roky byly plné kompromisů. Přijala práci, která ji nenaplňovala, jen aby byla jistota. Zůstala v bytě, který neměla ráda, protože hypotéka byla výhodná. Udržovala vztahy, které ji vyčerpávaly, protože „se to tak dělá“.
„Máš pocit, že jsi něco ztratila?“ zeptal jsem se.
Zaváhala. „Ne. Spíš že jsem něco nikdy nezkusila.“
Ten rozdíl byl zásadní.
Ztratit znamená přijít o něco, co jste měli. Nezkusit znamená nikdy se nedozvědět, co mohlo být.
„Vidíš tam něco konkrétního?“ kývl jsem směrem k výloze, za kterou se odrážel její zamyšlený obličej.
Usmála se slabě. „Vidím sebe ve dvaceti. Jak stojím přesně tady a říkám, že jednou budu žít u moře. Že budu malovat. Že se nebudu bát.“
„A teď?“
„Teď se bojím skoro všeho.“
Bylo to přiznání, které by od ní málokdo čekal.
Zvenku k nám doléhal smích skupiny mladých lidí. Byli hluční, bezstarostní. Přesně takoví, jací jsme kdysi byli.
„Myslíš, že je pozdě?“ zeptal jsem se.
Otočila se ke mně a v jejích očích se na okamžik objevila jiskra. „Na co?“
„Na jiný život.“
Dlouho mlčela. Tentokrát ale její pohled nebyl prázdný. Spíš hledající.
„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Možná je pozdě na některé sny. Ale možná je ještě čas na nové.“
Ta věta změnila tón celé místnosti.
Poprvé za to odpoledne se narovnala, jako by jí někdo sundal neviditelnou zátěž z ramen. Vytáhla z kabelky malý sešit – ten, do kterého si kdysi zapisovala nápady na obrazy.
„Už roky jsem ho neotevřela,“ řekla.
Otevřela ho právě tam, u stolu, a začala psát.
Nevěděl jsem, co přesně píše. Možná plán. Možná seznam věcí, které chce změnit. Možná jen první větu k něčemu, co teprve vznikne.
Ale věděl jsem, že se něco posunulo.
Někdy člověk nepotřebuje dramatický zlom. Stačí moment, kdy si dovolí přiznat pravdu.
Dlouho mlčela. Dívala se někam do dálky — skrz výlohy, kolemjdoucí, jako by viděla jiný čas, jiný život, jinou realitu.
A možná ji skutečně viděla.
Ne jako minulost, kterou nelze vrátit.
Ale jako možnost, kterou si může začít tvořit znovu.