Pokračoval v psaní, jako by kolem něj neexistovaly žádné jedovaté pohledy ani urážlivá slova.
Seděl v poslední lavici malé kavárny na rohu náměstí, před sebou otevřený sešit s ohnutými rohy a levné pero, které občas zadrhávalo. Venku pršelo a kapky klouzaly po skle jako průhledné stíny. Uvnitř bylo teplo, vůně kávy se mísila s tlumeným šumem rozhovorů.
A přesto byl středem pozornosti.
Ne proto, že by chtěl.
V malém městě si lidé všímali všeho. Zvlášť když se někdo vymykal. A on se vymykal od chvíle, kdy se sem před půl rokem přistěhoval.
Nikdo přesně nevěděl, odkud přišel. Říkalo se, že utekl. Že zkrachoval. Že ztratil rodinu. Každý měl svou verzi pravdy.
On se nikdy nebránil. Ani nevysvětloval.
Jen psal.
„Zase si hraje na spisovatele,“ utrousil jeden z mužů u vedlejšího stolu dostatečně hlasitě, aby to slyšel.
„Možná by měl radši hledat práci,“ přidala se žena s přehnaně soucitným tónem.
Nepodíval se jejich směrem. Pero klouzalo po papíře, řádky se plnily slovy, která nikdo z nich neznal.
Jeho jméno bylo Viktor. A kdysi skutečně byl spisovatelem. Vydal dvě knihy, získal cenu, poskytoval rozhovory. Pak přišla kritika, která byla ostřejší než čekal. Jedna špatná recenze spustila lavinu dalších. Vydavatelství od něj dalo ruce pryč. Čtenáři se obrátili k jiným autorům.
A on ztratil víc než jen kariéru.
Ztratil víru v sebe.
Když se přestěhoval do tohoto města, chtěl začít znovu. Ne jako slavný autor. Jen jako člověk, který si dovolí psát bez očekávání.
Jenže malé město má dlouhou paměť – i když si nepamatuje fakta, pamatuje si podezření.
„Měl by sis najít pořádnou práci,“ řekl mu jednou majitel kavárny napůl žertem, napůl vážně. „Psaní ti účty nezaplatí.“
Viktor se usmál. „Možná ne hned.“
A tak pokračoval v psaní, jako by kolem něj neexistovaly žádné jedovaté pohledy ani urážlivá slova.
Psával o lidech, kteří padli a znovu vstali. O městech, kde se za zavřenými dveřmi skrývají tajemství. O tichu, které bolí víc než křik.
Každý den ve stejnou hodinu usedal ke stejnému stolu. Ne proto, že by byl tvrdohlavý. Ale protože potřeboval dokázat sám sobě, že vydrží.
Jednoho odpoledne si k němu přisedla dívka. Mohlo jí být sotva sedmnáct. V ruce držela knihu.
„Jste Viktor Havel?“ zeptala se tiše.
Zvedl oči, překvapený, že někdo zná jeho jméno.
Přikývl.
„Četla jsem vaši první knihu,“ řekla a lehce zčervenala. „Pomohla mi, když bylo doma… těžko.“
Na okamžik nevěděl, co říct.
„Děkuju,“ vydechl nakonec.
„Proč už nepíšete?“ zeptala se.
Podíval se na otevřený sešit před sebou. „Píšu,“ odpověděl.
Usmála se. „Tak nepřestávejte.“
Byla to krátká věta. Ale měla větší váhu než všechny posměšky dohromady.
Když dívka odešla, Viktor se rozhlédl po kavárně. Ti samí lidé. Ty samé pohledy. Ale něco se změnilo.
Uvědomil si, že nepíše pro ně.
Nepíše pro kritiky ani pro pochybovače.
Píše pro toho jednoho člověka, kterému jeho slova mohou dát sílu.
O několik měsíců později dokončil rukopis. Nečekal zázraky. Poslal ho do malého nakladatelství bez velkých nadějí.
Když mu přišel e-mail s nabídkou na vydání, seděl opět u svého stolu v kavárně.
Tentokrát se usmál otevřeně.
Lidé kolem něj si šeptali dál. Možná už nikdy nezmizí jejich pochybnosti. Ale to už nebylo důležité.
Protože pokračoval v psaní, jako by kolem něj neexistovaly žádné jedovaté pohledy ani urážlivá slova.
A právě v tom byla jeho skutečná síla.
Ne v uznání.
Ale v odhodlání tvořit i tehdy, když vám nikdo netleská.