Několik týdnů po sobě stará žena každý den vylézala na střechu svého domu a instalovala na ni ostré dřevěné kůly. Vždy přesně po deváté ráno, když slunce vystoupalo nad vrcholky stromů, se objevila na žebříku se svazkem dřevěných tyčí a kladivem v ruce.
Sousedé ji pozorovali zpoza záclon.
„Zbláznila se?“ šeptali si.
Dům stál na okraji malé vesnice, kde se každý znal s každým. Paní Růžena tam žila přes čtyřicet let. Byla vdova, tichá a spíše uzavřená. Po smrti manžela před deseti lety vycházela jen zřídka. Nakupovala brzy ráno, aby nikoho nepotkala. Její zahrada byla vždy upravená, ale jinak se stranila lidí.
A teď tohle.
Kůly byly dlouhé, pečlivě otesané a zakončené do špičky. Zabodávala je podél okraje střechy v pravidelných rozestupech, jako by stavěla obrannou hradbu.
„To je nebezpečné,“ poznamenal jednou soused Pavel. „Když to spadne, někoho to zraní.“
Další den někdo zavolal na obecní úřad. Úředníci přišli zkontrolovat situaci. Paní Růžena je přijala klidně, vyslechla jejich obavy a ujistila je, že vše pevně připevňuje a že nese plnou odpovědnost.
„Je to moje střecha,“ řekla tiše, ale pevně.
Neprozradila však důvod.
Dny plynuly a počet kůlů narůstal. Střecha začala připomínat korunu z ostrých hrotů. Děti si ukazovaly na dům cestou ze školy a vyprávěly si strašidelné historky.
Jen málokdo si všiml, že každou noc se nad domem ozýval podivný hluk. Šramot, dusot, občas tlumené rány. Několik slepic v okolí zmizelo. Jeden soused našel ráno na zahradě roztrhané pytle s odpadky.
Pak jedné noci Pavel uviděl siluetu na své kůlně. Velký stín, který se pohyboval neobvykle obratně. Když rozsvítil světlo, zahlédl lišku – vyhublou, nervózní, s očima odrážejícími světlo.
Nebylo to však obyčejné zvíře hledající potravu. Byla to matka, která si na opuštěné půdě domu paní Růženy vytvořila úkryt pro svá mláďata. Každou noc lezla přes střechy okolních domů, aby se dostala zpět do hnízda.
Paní Růžena to zjistila jako první.
Jednoho rána, když šla uklidit půdu, zaslechla slabé pískání. Objevila tři malá liščata schovaná v rohu mezi starými kufry. Nevyhnala je. Místo toho začala přemýšlet.
Věděla, že pokud si liška zvykne přelézat střechy, může ohrozit nejen slepice, ale i sama sebe. Lidé by ji mohli zastřelit nebo otrávit. A mláďata by nepřežila.
Proto začala instalovat kůly.
Ne jako past. Ale jako překážku.
Ostré hroty měly zabránit lišce v návratu na střechu. Nechtěla ji zranit – jen ji odradit, aby si našla bezpečnější místo dál od vesnice.
Několik nocí poté byl hluk intenzivnější. Liška se snažila vrátit, ale marně. Nakonec zmizela. O pár dní později paní Růžena přenesla mláďata do lesa, kde je podle rad lesníka nechala na místě, kam se matka pravděpodobně vrátí.
A skutečně – další noc už byla střecha tichá.
Když se sousedé dozvěděli pravdu, jejich pohled se změnil. Ostré kůly už nepůsobily jako výstřelek osamělé staré ženy, ale jako zvláštní, tiché gesto ochrany.
„Mohla zavolat myslivce,“ řekl Pavel zamyšleně.
„Ale to by mláďata nepřežila,“ odpověděla jeho žena.
Paní Růžena už na střechu nevylezla. Kůly zůstaly jako připomínka několika podivných týdnů, které rozvířily klid vesnice.
Lidé si uvědomili, že někdy to, co na první pohled vypadá jako šílenství, může být jen jiný způsob řešení problému. A že i ti nejtišší mezi námi mohou nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za bytosti, které nemají hlas.
Několik týdnů po sobě stará žena každý den vylézala na střechu svého domu a instalovala na ni ostré dřevěné kůly.
Ne proto, aby se bránila světu.
Ale aby mu zabránila ublížit něčemu slabšímu.