Je mi 52 let. Jsem obyčejná žena – pracuji jako účetní, žiji skromně a celý život si pečlivě hlídám výdaje. Nejsem zvyklá riskovat. Mám ráda pořádek nejen v tabulkách, ale i v životě. Každá koruna má své místo, každý měsíc svůj plán.
Nikdy jsem nebyla marnotratná. Když si kolegyně kupovaly drahé kabelky, já jsem si odkládala peníze na horší časy. Když jiní jezdili dvakrát ročně k moři, já jsem byla ráda za víkend na chalupě u sestry. Nepřišlo mi to jako oběť. Byl to můj způsob jistoty.
Jistoty, že se o sebe dokážu postarat.
Můj život byl dlouho předvídatelný. Vdala jsem se mladá, porodila syna, pracovala na plný úvazek. Manžel podnikal, já držela domácnost i finance pohromadě. Když se po dvaceti letech manželství rozhodl odejít za mladší ženou, bolelo to. Ale nezhroutila jsem se.
Sedla jsem si ke stolu, otevřela excelovou tabulku a spočítala si, co zvládnu sama.
Zvládla jsem víc, než jsem čekala.
Syn dostudoval, odstěhoval se a dnes má vlastní rodinu. Jsem na něj hrdá. Volá mi, jezdí na návštěvy, ale jeho život už se točí kolem jeho dětí, ne kolem mě. A to je v pořádku.
Zůstala jsem sama ve svém dvoupokojovém bytě. Ráno vstávám v šest, uvařím si kávu, přečtu zprávy a jdu do práce. V kanceláři mě mají rádi, protože jsem spolehlivá. Čísla mi dávají smysl. Když nesedí, hledám chybu tak dlouho, dokud ji nenajdu.
Jenže lidské vztahy nejsou účetnictví. Tam rovnice nefungují tak přesně.
Před dvěma lety jsem si začala uvědomovat, že žiji až příliš úsporně – nejen finančně, ale i citově. Odmítala jsem pozvání na oslavy, protože jsem „nechtěla utrácet“. Nejezdila jsem na výlety, protože jsem „šetřila“. Nekupovala jsem si nové šaty, protože ty staré ještě sloužily.
A pak jsem jednoho dne seděla doma, dívala se na svůj spořicí účet a uvědomila si, že mám našetřeno víc, než jsem kdy plánovala.
A přesto se necítím bohatá.
Peníze ležely na účtu jako bezpečnostní polštář, ale život mezitím běžel kolem mě. Přátelství ochladla. Radosti se zmenšily na rutinu.
Zlom přišel nečekaně. Kolega z práce náhle zemřel. Byl jen o pár let starší než já. Vždycky říkal, že „až jednou“ začne cestovat, „až jednou“ si koupí motorku, „až jednou“ si užije život.
To „jednou“ nepřišlo.
Seděla jsem večer u stolu a přemýšlela. Kolik let ještě budu čekat? Na co vlastně?
Druhý den jsem udělala něco, co by mě dříve ani nenapadlo. Koupila jsem si letenku. Sama. Bez dlouhého plánování, bez složitých kalkulací. Malá cesta do města, o kterém jsem vždycky snila.
Byla jsem nervózní. Ne z ceny, ale z toho, že porušuji vlastní pravidla.
Ta cesta změnila víc, než jsem čekala. Nešlo o památky ani fotografie. Šlo o pocit, že jsem si dovolila žít. Seděla jsem v kavárně, pozorovala lidi a uvědomila si, že poprvé po dlouhé době necítím jen odpovědnost, ale i radost.
Když jsem se vrátila, nezačala jsem rozhazovat. Stále pracuji jako účetní. Stále si hlídám výdaje. Ale přestala jsem šetřit na životě.
Koupila jsem si nové kolo. Přihlásila se na kurz malování. Občas si dopřeji večeři v restauraci bez pocitu viny.
Je mi 52 let. Jsem obyčejná žena – pracuji jako účetní, žiji skromně a celý život si pečlivě hlídám výdaje.
Ale dnes už vím, že skutečné bohatství neleží jen v číslech na účtu.
Leží v zážitcích, které si dovolíme. V lidech, kterým otevřeme dveře. V odvaze udělat krok mimo bezpečnou tabulku.
A tak si dál vedu své rozpočty, plánuju budoucnost a myslím na rezervu. Jen s tím rozdílem, že teď do svých plánů zahrnuji i sebe.
Ne až jednou.
Ale teď.