Po smrti babičky se příbuzní pustili do dělení majetku s chladnou vypočítavostí. Ještě ani nestihly uvadnout věnce na hřbitově a v obývacím pokoji jejího domu už ležely na stole papíry, odhady cen a seznamy věcí.
Ten dům byl vždycky plný života. Vůně jablečného koláče, staré rádio hrající tiše v kuchyni, hodiny na stěně, které odbíjely každou celou hodinu. Babička v něm prožila víc než padesát let. Vychovala tu dvě děti, přečkala smrt dědečka, přestála těžké časy.
A teď se z něj stala položka v tabulce.
„Pozemek má vysokou hodnotu,“ poznamenal strýc Karel a poklepával prstem na papír. „Když to prodáme, rozdělíme si to rovným dílem.“
„A co nábytek?“ zeptala se teta Jana. „Ten starožitný sekretář by mohl mít cenu.“
Seděla jsem stranou a poslouchala. Byla jsem jediná vnučka, ostatní byli přímí dědicové. Můj podíl byl symbolický. Přesto mě bodalo u srdce, když jsem slyšela, jak se mluví o „majetku“, ne o domově.
„Měli bychom to vyřešit rychle,“ pokračoval Karel. „Nechci, aby se to táhlo.“
Nikdo nemluvil o tom, že babička ještě před měsícem seděla na té samé pohovce a vyprávěla nám příběhy z mládí. Nikdo nezmínil její poslední přání.
Jen čísla.
Když se začaly otevírat skříně, jako by se otevřely i staré rány. Každý si nárokoval něco, co „mu vždycky patřilo“. Porcelánová souprava, obrazy, dokonce i šperkovnice s drobnostmi bez velké finanční hodnoty.
„Tohle si vezmu já,“ prohlásila Jana a sáhla po stříbrném svícnu.
„Ale ten byl vždycky u nás na Vánoce,“ namítla druhá teta.
Atmosféra houstla. Hlasy se zvyšovaly. Vzduch byl těžký.
V jednu chvíli jsem vyšla na zahradu. Potřebovala jsem se nadechnout. Sedla jsem si na starou lavičku pod jabloní, kterou babička zasadila, když jsem se narodila.
Vzpomněla jsem si, jak mi říkala: „Rodina je víc než věci. Věci se rozbijí. Lidé zůstanou.“
Vrátila jsem se dovnitř právě ve chvíli, kdy strýc vytahoval z šuplíku starou plechovou krabičku.
„Co to je?“ zeptal se.
Byly v ní dopisy. Desítky dopisů svázaných provázkem. Babička si je psala s dědečkem během jeho vojenské služby. Některé byly zažloutlé, jiné téměř nečitelné.
„To nemá žádnou cenu,“ mávl rukou Karel. „Papíry.“
Vzala jsem krabičku do rukou. „Pro ni měly,“ řekla jsem tiše.
Na okamžik se všichni odmlčeli.
Otevřela jsem jeden z dopisů a začala číst nahlas. Slova byla prostá, plná lásky, obav a naděje. Dědeček psal o tom, jak se těší domů. Babička mu odpovídala, že na něj čeká s koláčem a že bez něj dům není domovem.
V místnosti zavládlo jiné ticho. Ne napjaté, ale zahanbené.
„Možná bychom si měli vzít něco, co nám ji připomene,“ řekla tiše Jana.
Najednou už nešlo o hodnotu. Odhady zůstaly ležet stranou.
Karel si vzal staré hodiny z kuchyně – ne proto, že by byly drahé, ale protože si pamatoval, jak mu babička měřila čas, když jako kluk utíkal ven.
Jana si nechala vyšívaný ubrus, na kterém se scházeli každé Vánoce.
A já jsem dostala tu plechovou krabičku s dopisy.
Dům jsme nakonec prodali. Bylo to praktické řešení. Ale ten den jsme pochopili, že největší dědictví neleží v ceně pozemku ani ve starožitnostech.
Po smrti babičky se příbuzní pustili do dělení majetku s chladnou vypočítavostí.
Ale nakonec jsme si odnesli něco jiného než jen věci.
Odnesli jsme si připomínku, že rodinné vazby se nedají rozdělit na procenta.
A že skutečné bohatství někdy leží v zaprášené krabičce, kterou by někdo jiný bez váhání vyhodil.