Třesoucíma se rukama jsem vzal telefon.
Ležel na kuchyňském stole vedle nedopité kávy. Displej svítil. Neznámé číslo. Už potřetí během poslední hodiny.
Věděl jsem, že to musím zvednout.
Od rána jsem byl neklidný. Něco viselo ve vzduchu, něco, co jsem si odmítal přiznat. Když zazvonil poprvé, přesvědčil jsem sám sebe, že jde o omyl. Podruhé jsem si řekl, že zavolají znovu, pokud to bude důležité.
Teď volali potřetí.
Palec se mi na okamžik zastavil nad ikonou přijetí hovoru. Hlavou mi proběhly všechny možné scénáře – nehoda, nemoc, špatná zpráva z práce. Lidská mysl je v takových chvílích krutá. Vymyslí to nejhorší.
Stiskl jsem zelené tlačítko.
„Prosím?“ ozval se můj hlas tišší, než jsem čekal.
„Mluvím s panem Dvořákem?“ zazněl klidný ženský hlas.
„Ano.“
„Volám z nemocnice.“
Svět se zúžil do jediného bodu.
Opřel jsem se o stůl, jako by mi někdo podkopl kolena. „Co se stalo?“
Krátká pauza. Papíry šustily na druhé straně linky.
„Vaše dcera byla dnes ráno přijata po menší dopravní nehodě. Je při vědomí. Stabilizovaná. Ale potřebujeme, abyste přijel.“
Při vědomí. Stabilizovaná.
Držel jsem se těch slov jako záchranného lana.
„Jedu hned,“ vydechl jsem.
Telefon jsem položil, ale ruce se mi třásly víc než předtím. V hlavě se mi začaly promítat obrazy – její první krůčky, první školní den, hádky o pozdní návraty domů. Včera jsme se pohádali. Kvůli hlouposti. Kvůli tomu, že přišla pozdě a já byl přehnaně přísný.
Poslední věta, kterou jsem jí řekl, byla ostrá.
Teď jsem si přál, abych ji mohl vzít zpět.
Cesta do nemocnice byla nekonečná. Každá červená na semaforu byla mučením. Každé zpomalení provozu mě přivádělo k šílenství. V duchu jsem si opakoval: Je při vědomí. Je stabilizovaná.
Když jsem konečně doběhl na oddělení, srdce mi bušilo tak silně, že jsem skoro neslyšel sestru, která mě navigovala k pokoji.
Ležela tam. Bledá, s obvazem na čele, ale s otevřenýma očima.
„Tati,“ usmála se slabě.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Přisedl jsem si k její posteli a chytil ji za ruku. Byla teplá. Živá.
„Promiň,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.
Zamračila se. „Za co?“
„Za včerejšek. Za to, že jsem byl tvrdý. Za všechno, co říkám, když mám strach.“
Podívala se na mě překvapeně. „Já jsem taky křičela.“
Usmál jsem se skrz slzy. „To máme po sobě.“
Doktor později vysvětlil, že nehoda nebyla vážná. Řidič nedal přednost, ale jeli pomalu. Otřes mozku, pár modřin. Měla štěstí.
Já také.
Když jsem večer seděl vedle její postele a poslouchal pravidelný zvuk monitoru, uvědomil jsem si, jak křehká je hranice mezi obyčejným dnem a katastrofou. Stačí jeden telefonát.
Třesoucíma se rukama jsem vzal telefon a bál se toho nejhoršího.
Nakonec mi ten hovor nepřinesl ztrátu, ale varování.
Varování, že slova mají váhu. Že hádky nejsou důležité. Že žádná výchovná lekce nestojí za to, aby byla poslední větou, kterou dítě od rodiče slyší.
Když jsem odcházel z nemocnice pro kávu, telefon jsem držel pevně. Už ne ze strachu.
Ale z vděčnosti, že tentokrát zazvonil – a já měl možnost odpovědět nejen na hovor, ale i na to, co je v životě skutečně podstatné.