Ivan ztuhl. Srdce mu náhle kleslo někam hluboko do prázdna.
Stál uprostřed kanceláře, mobil stále přitisknutý k uchu, ale hovor už dávno skončil. Na displeji svítilo „Hovor ukončen“. Přesto nebyl schopný se pohnout. Slova, která před chvílí slyšel, se mu vracela v krátkých, úderných úsecích.
„Testy vyšly pozitivně.“
„Je to agresivní.“
„Musíme začít okamžitě.“
Ještě ráno řešil úplně jiné věci. Tabulky, schůzky, termíny. Život běžel ve svém zaběhnutém rytmu. A teď, během jediné minuty, se všechno posunulo do jiného rozměru.
Nešlo o něj.
Šlo o jeho mladší sestru.
Vyšel z kanceláře na chodbu, aniž by si vzal kabát. Potřeboval vzduch. Schody seběhl téměř bez dechu, vyrazil do chladného podzimního odpoledne. Lidé kolem něj spěchali, smáli se, telefonovali. Svět fungoval dál, jako by se nic nestalo.
Jak je možné, že se svět nezastaví, když se vám rozpadne půda pod nohama?
Ivan byl vždy ten silný. Ten, kdo řeší problémy. Kdo ví, co dělat. Když byli malí, držel sestru za ruku při prvním dni ve škole. Když plakala po prvním zklamání, seděl vedle ní a vysvětloval, že všechno přebolí.
Teď měl pocit, že žádná slova neexistují.
Znovu si vybavil její hlas do telefonu. Snažila se znít klidně. „To bude dobré,“ řekla dokonce. Jakoby ho chtěla chránit. Jakoby role zůstaly stejné, i když realita byla jiná.
Ivan se opřel o studenou zeď budovy. Srdce mu tlouklo příliš rychle. V hlavě se mu roztočil kolotoč otázek. Proč ona? Proč teď? Co když…?
To poslední si nedovolil domyslet.
Zavolal jí zpátky. Trvalo několik zazvonění, než to zvedla.
„Jsem na cestě k tobě,“ řekl bez pozdravu.
„Nemusíš hned—“
„Jedu.“
V jejím bytě bylo ticho. Seděla u kuchyňského stolu, ruce složené kolem hrnku s čajem. Vypadala menší, než si ji pamatoval. Nebo to byl jen jeho strach, který ji zmenšil.
Posadil se naproti ní. Dlouho si jen hleděli do očí.
„Jak vážné to je?“ zeptal se konečně.
Pokrčila rameny. „Vážné dost.“
Ta jednoduchost ho bodla víc než jakákoli lékařská zpráva.
„Zvládneme to,“ vydechl. Tentokrát to nebyla fráze. Byla to potřeba. Potřeba něco držet pevně, když se všechno ostatní třese.
Začali mluvit o léčbě. O nemocnici. O tom, kdo ji bude doprovázet na první chemoterapii. Praktické věci měly zvláštní uklidňující účinek. Dávaly iluzi kontroly.
Ale když na chvíli zmlkli, pravda zůstala mezi nimi.
Ivan si uvědomil, jak málo času spolu poslední roky trávili. Vždycky bylo něco důležitějšího. Práce. Povinnosti. Únava. Předpokládal, že rodina tu prostě bude. Stabilní, neměnná.
Teď pochopil, jak křehká je ta představa.
„Bojíš se?“ zeptal se tiše.
Sestra přikývla. Poprvé jí po tváři sklouzla slza. „Jo. Hrozně.“
Přesunul se k ní a objal ji. Pevně, jako když byli děti. V tom objetí nebyla jistota vítězství. Byla tam sdílená slabost. A zvláštní druh síly, který vzniká právě z ní.
Ivan ztuhl, když to slyšel poprvé. Srdce mu kleslo do prázdna, kde nebylo nic než strach. Ale teď, když ji držel v náručí, cítil, že to prázdno se pomalu plní.
Ne odpověďmi. Ne garancemi.
Rozhodnutím být přítomný.
Další týdny byly vyčerpávající. Nemocnice, čekárny, výsledky. Byly dny, kdy byl plný naděje, a dny, kdy měl chuť křičet. Ale už neutíkal do práce, aby nemusel myslet. Naučil se být tam, i když to bolelo.
Pochopil, že síla není o tom nemít strach. Je o tom zůstat, i když vás strach svírá.
Jednoho večera, když seděli spolu na balkoně a dívali se na světla města, sestra tiše řekla: „Jsem ráda, že tě mám.“
Ivan se usmál. „Já tebe taky.“
Nevěděl, jak to dopadne. Nikdo to nevěděl. Ale už neztuhl při každé myšlence na budoucnost. Naučil se žít den po dni.
A to prázdno, do kterého mu tehdy srdce kleslo, se postupně měnilo v prostor, kde rostla odvaha.