Dmitrij se málem udusil tím, co slyšel dál. Zaskočeně zakašlal, položil vidličku na talíř a nevěřícně se na Olgu podíval.
Ještě před vteřinou byla večeře naprosto obyčejná. Malý kuchyňský stůl, talíř s těstovinami, tiché bzučení lednice v pozadí. Olga seděla naproti němu, ruce složené na stole, pohled upřený do ubrousku, jako by sbírala odvahu.
„Promiň, že ti to říkám takhle,“ začala tiše.
Dmitrij čekal cokoli – stížnost na práci, poznámku o účtech, možná další rozhovor o tom, že by měli víc šetřit. Ale ne to, co následovalo.
„Podala jsem žádost o přijetí do zahraniční nemocnice. Do Švýcarska. A přijali mě.“
Vidlička mu zůstala ve vzduchu. Pak přišel ten kašel, náhlý a suchý, jak se mu sousto zaseklo v krku.
„Cože?“ vypravil ze sebe.
Olga konečně zvedla oči. Nebyl v nich strach. Spíš pevné rozhodnutí.
„Odjíždím za dva měsíce.“
Ticho mezi nimi zhoustlo. Hodiny na zdi tikaly příliš hlasitě. Dmitrij si připadal, jako by někdo náhle otevřel okno do zimy a nechal dovnitř proudit studený vzduch.
„A my?“ zeptal se nakonec.
To jediné slovo v sobě neslo víc než otázku. Byla v něm společná hypotéka, víkendy u jejích rodičů, plány na dítě, které odkládali „na příští rok“.
Olga si povzdechla. „Já už nemůžu čekat.“
To ho zasáhlo víc než samotná zpráva o odjezdu. Nemůžu čekat. Jako by on byl překážkou. Jako by jejich společný život byl zdržení.
„Čekat na co?“ vyhrkl.
„Na to, až se něco změní. Až se rozhodneš, co vlastně chceš. Až přestaneš říkat, že teď není správný čas.“
Dmitrij otevřel ústa, ale nenašel odpověď. Věděl, že má pravdu. Poslední roky byl opatrný až příliš. Nechtěl riskovat. Držel se jistoty své práce, svého města, svého rytmu. Když Olga mluvila o specializaci v zahraničí, vždycky říkal: „Jednou. Uvidíme.“
Jenže „jednou“ se nikdy nestalo konkrétním datem.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal se tišeji.
„Protože jsem chtěla nejdřív vědět, jestli mám šanci. A taky proto, že jsem se bála, že mě zase přemluvíš, abych to odložila.“
Ta věta visela ve vzduchu jako rozsudek.
Dmitrij si uvědomil, že jeho strach z nejistoty byl silnější než její sny. Myslel si, že tím chrání jejich vztah. Ve skutečnosti ho pomalu dusil.
„A co chceš, abych udělal?“ zeptal se.
Olga chvíli mlčela. „Chci, abys byl upřímný. Se mnou i se sebou.“
To byla výzva, na kterou nebyl připravený. Upřímnost znamenala přiznat, že se bojí opustit komfortní zónu. Že si není jistý, jestli by dokázal začít znovu v cizí zemi. Že část z něj doufala, že Olga nakonec sama své sny vzdá.
„Já…“ začal, ale hlas mu selhal.
Poprvé si všiml, jak moc je unavená. Ne fyzicky. Spíš vnitřně. Jako někdo, kdo dlouho táhl dva lidi vpřed a teď už nemá sílu.
„Miluju tě,“ řekl nakonec.
Olga se slabě usmála. „Já tebe taky. Ale láska nestačí, když jeden stojí na místě a druhý potřebuje jít dál.“
Dmitrij cítil, jak se mu svět pod nohama lehce naklání. Představoval si prázdný byt. Její hrnek bez čaje na kuchyňské lince. Ticho bez jejího smíchu.
„A kdybych jel s tebou?“ vyhrkl náhle.
Olga zvedla obočí. „To bys dokázal? Ne kvůli mně. Kvůli sobě?“
To byla podstata všeho.
Dmitrij si uvědomil, že celý život čekal na dokonalou jistotu. Na okamžik, kdy bude mít všechny odpovědi. Jenže takový okamžik nepřichází. Buď se rozhodneš, nebo zůstaneš stát.
Zhluboka se nadechl. „Nevím, jestli to zvládnu. Ale vím, že nechci zůstat tady a litovat, že jsem to ani nezkusil.“
Olga ho chvíli pozorovala, jako by zvažovala, jestli ta slova mají váhu. Pak pomalu přikývla.
„Tak to zkusíme,“ řekla tiše.
Večeře mezitím vychladla. Talíře zůstaly téměř nedotčené. Ale něco jiného se pohnulo. Ne jistota. Ne strach. Ale rozhodnutí.
Dmitrij se málem udusil tím, co slyšel dál. Netušil, že ten večer nebude koncem, ale začátkem. Začátkem nejistoty, rizika, změny.
A možná i skutečného života, který se nedá naplánovat do posledního detailu.