Mikulovice – zapomenutá vesnička schoulená uprostřed hustých lesů. Život zde plynul tiše a klidně, lidé si hleděli svého a k cizincům byli chladní. Občas se v místní hospodě šeptem připomněly staré pověsti, ale jinak tu panoval pokoj.

Až do dne, kdy se vrátil Jan Havel.

Byl rok 1996, když tehdy dvaadvacetiletý Jan beze slova zmizel. Říkalo se, že odešel do světa. Nikdy už se neozval. Žádný dopis, žádný telefonát. Jako by se vypařil. Rodiče ho hledali roky, ale nakonec je pohltilo ticho. Jejich dům osiřel a zarůstal časem. Vesničané říkali, že se možná utopil, nebo podlehl tíze světa. V kostele za něj zapálili svíčku – a život šel dál.

Až jednoho sychravého podzimního rána, po sedmadvaceti letech, spatřil někdo postavu v mlze, jak stoupá ke starému domu Havelových. Kráčel pomalu, těžce. A měl v očích něco, co nutilo ztichnout.

Byl to Jan. Ale zároveň to nebyl on.

Samozřejmě, zestárl. Ale jeho pohled byl jiný. Hlubší. Temnější. Mluvil málo a nejasně. Na otázky odpovídal neurčitě – prý byl „na místech, která by nikdo nepochopil“. Pomoc odmítal. Večer co večer seděl na verandě, nehybně, a díval se do lesa.

A právě tehdy začalo to podivné.

Každou noc, přesně ve tři ráno, se zvedlo vytí psů. Dveře domů se samy odemykaly. Děti začaly kreslit podivné tváře – beztvaré, bez očí, bez úst. A hluboko v lese, kam se nikdo neodvažoval chodit, se objevily symboly vypálené do kůry stromů.

Nejdřív tomu nikdo nevěnoval pozornost. Ale když beze stopy zmizel kostelník a na dveřích kaple se druhý den objevilo jeho jméno – napsané pozpátku – lidé pocítili strach.

A Jan? Jen seděl. A tiše se usmíval.

Nikdo dodnes neví, co se tehdy stalo. Ani kde byl celých těch 27 let. Ale jedno je jisté – od jeho návratu není Mikulovicím klid.

A i dnes, když padne mlha a někde v dálce zazní to zvláštní vytí, hospoda ztichne. A někdo šeptne:

„Něco s sebou přinesl. A to něco… tady pořád je.“