Byla ještě tma, ale první světlo svítání už barvilo obzor do šedooranžova. Ulice města byly tiché, ospalé — jen občas projel ranní autobus. Na rohu ulic Malá Štěpánská a Myslíkova stála stará žena. Třásla se — zimou, nebo snad strachem? V ruce svírala mobil a do sluchátka opakovala rozechvělým hlasem:

— Je tam rakev. Uprostřed chodníku. Zavřená. Nikdo kolem. Prostě… jen tam leží.

Na místo byl vyslán poručík David Kovář. Zkušený kriminalista, který za dvacet let služby viděl ledacos. Ale i jeho sevřel zvláštní pocit v žaludku, když tu rakev spatřil. Osamělá, tichá — jako výčitka.

— Zabezpečte prostor, přikázal klidně. A připravte nástroje na otevření víka.

Jeden z mladých policistů přistoupil s páčidlem. Víko bylo těžké, neobvykle těžké — jako by se samo bránilo otevření. Když konečně povolilo a víko se zvedlo, nastal okamžik, kdy se čas zastavil.

Uvnitř nebylo tělo.

Ležela tam… dětská kolébka. Starodávná, dřevěná, lehce se houpala. A v ní panenka. Skleněné oči, bílé šaty, popraskaná tvář, jako by přežila požár. V klíně držela dopis.

Kovář si ho opatrně vzal do rukavic. Černý inkoust, úhledné písmo:

„Tohle je první. Každý, kdo si myslí, že zná pravdu, ji teprve pozná. Dítě spí, ale minulost je vzhůru.“

V ten moment se všechno změnilo.

O pár hodin později byla nalezena druhá rakev — tentokrát před základní školou. Uvnitř fotografie pohřešovaného učitele. Večer třetí — na opuštěném nádraží. A s každou další přicházelo víc otázek než odpovědí.

Vyšetřování se začalo hroutit. Podezřelých přibývalo, motivy mizely v mlze. Média šílela, veřejnost panikařila. Ale ten, kdo hru rozehrál, zůstával neviditelný — a vždy o krok napřed.

David Kovář věděl jediné: ta první rakev nebyla varováním.

Byla to pozvánka.

A noční můra teprve začínala.