Celé roky byl terčem posměchu.
Tomáš Černý – tichý, nenápadný, skoro neviditelný. Ten typ člověka, který se tiše drží v koutě, nikdy se nedívá do očí a pokaždé se omluví, i když nic neudělal. Pracoval jako noční hlídač ve starém, opuštěném skladu na okraji města. Bez rodiny, bez přátel. Jen on, pár kamer… a ticho, které nikdy nekončilo.

Všichni, kdo ho znali – nebo si to aspoň mysleli – říkali totéž:
— Ten by neublížil ani mouše.
— Nemá odvahu.
— Nikdy by nic takového neudělal.

A pak… jednoho večera zmizel.

Ranní směna našla sklad prázdný. Tomáš byl pryč. Všechno jeho vybavení zůstalo nedotčené. Žádné známky boje, žádné poškozené zámky. Kamery se samy vypnuly přesně v 03:33. Na stole zůstal jen jediný papír. Ručně psaný vzkaz. Jediná věta:

„Zlo se neprobouzí. Zlo čeká. A já už nečekám.“

Policie si nevěděla rady. Vyšetřování nikam nevedlo.
Teorie? Zbláznil se. Utekl. Nebo obojí. Ale pak… se začaly dít věci, které logiku popíraly.

Týden po jeho zmizení vzplál celý archiv skladu. Sám od sebe.
Žádný zdroj ohně. Žádná známka žhářství.
Další den zmizeli dva pracovníci bezpečnostní agentury.
Třetí našel na zrcadle doma vyrytý vzkaz:

„Teď vidíte mě. Ale co vidí on?“

Kamerové záznamy z okolí zachytily postavu. Siluetu, která připomínala Tomáše. Ale obličej… byl rozmazaný, deformovaný, jako by realita nedokázala udržet jeho tvar.

Pak přišel e-mail.
Odeslaný z jeho osobní adresy. Týden po zmizení.
Příloha: video.

Tmavá místnost. Blikající zářivka. V rohu – silueta. Stála zády k objektivu a šeptala. Slova byla téměř nesrozumitelná. Ale jedno znělo jasně:

„Říkali jste, že to nikdy neudělám…“

Od té doby už nikdo jeho jméno nevyslovuje.
Budova agentury zůstala prázdná.
A ti, co dřív tvrdili, že Tomáš je slabý… dnes mluví jen tiše. Pokud vůbec.

Protože někdy se stane něco, co nedokážeme pochopit.
A někdy… právě ten nejtišší člověk v sobě nese nejhlubší temnotu.