Alena nikdy neměla ráda podzim. Studený vítr, brzké stmívání, ticho, které tíží každý kout – to všechno jí přinášelo nepříjemný pocit a smutek. Ale každý rok, ve stejnou dobu, věrně chodila na hřbitov postarat se o hrob své matky. Stalo se z toho rituálem lásky a úcty, něčím, co nemohla vynechat.

Ten den začal jako obvykle. Položila čerstvé květiny, otřela prach z náhrobku, zapálila svíčku. Všechno vypadalo hotové. Ale najednou, za hustými keři, jí padlo oko na něco neobvyklého: stará, zanedbaná hrobka, zarostlá trávou a téměř zapomenutá časem.

Podivné přitahování

Alena přišla blíž. Kámen byl nakloněný, písmo sotva čitelné, ale přesto se jí podařilo přečíst: Marija Nikolajevna Kuzněcova Orlova. Kolem hrobu panoval nepořádek – suchá tráva, zbytky uvadlých kytic, několik papírků rozfoukaných větrem.

Alena pocítila zvláštní směs lítosti a nevysvětlitelného vnitřního puzení. Bez velkého váhání si sundala rukavice, vytáhla z kabelky láhev s vodou a hadřík a začala čistit. Její ruce se pohybovaly jako samy, vedené nějakou neviditelnou silou. Otřela kámen, odstranila prach, vytrhala trávu.

Když skončila, hrob vypadal jinak – důstojně, jako oživený. Při odchodu se Alena ještě jednou ohlédla – a na okamžik se jí zdálo, že se na ni náhrobek dívá. Studený mráz jí přeběhl po zádech.

Znepokojující ráno

Druhý den ráno se Alena probudila dřív než obvykle. Trápil ji neklidný sen: někdo tiše vyslovoval její jméno. Okamžitě rozsvítila – a oněměla.

Na nočním stolku ležela malá kytice žlutých lučních květin. Stejné, jaké si všimla u hrobu Mariji – tam už uvadlé a staré. Ale tady, v jejím pokoji, vypadaly čerstvě natrhané.

Srdce se jí rozbušilo. Žila sama. Dveře byly zamčené, okna zavřená. Jak se ty květiny dostaly dovnitř?

Hledání pravdy

V následujících dnech Alena nenacházela klid. Začala pátrat a v starých archivech zjistila, že Marija Nikolajevna tragicky zemřela při dopravní nehodě koncem šedesátých let. Její manžel a syn brzy poté opustili město a jejich stopy zmizely. Příbuzní už nebyli žádní.

Alena se nikdy nedozvěděla, proč právě ona pocítila potřebu zastavit se u toho zapomenutého hrobu. Ale od té doby se tam pravidelně vracela, nosila čerstvé květiny, udržovala místo.

A pokaždé, když odcházela, jí zaplavil zvláštní pocit klidu – jako by nad ní bděla vděčná duše.

Znamení ze záhrobí?

Možná to byla jen náhoda. Možná mysl vytváří iluze, když je plná emocí. Ale ta kytice zůstává záhadou. Alena ji dodnes uchovává – usušenou mezi stránkami staré knihy.

Pro ni je to důkaz, že hranice mezi živými a mrtvými není tak nepřekonatelná, jak si myslíme.

Byla to jen náhoda – nebo znamení určené jen jí?