Byl to úplně obyčejný podvečer. Dálnice D1 byla plná, ale provoz plynul – klasická špička mezi Brnem a Prahou. Seděl jsem za volantem svého starého kombíku, poslouchal rádio a v duchu si plánoval, co mě čeká doma. Venku se pomalu stmívalo a obloha měla ten zvláštní, šedooranžový odstín, který předchází skutečné tmě.

Všechno se seběhlo tak rychle, že si tu chvíli dodnes přehrávám zpomaleně.

Jel jsem v levém pruhu, když jsem si v dálce všiml světel, která mi nedávala smysl. Blikala, pohybovala se podivně – a pak mi to došlo.

Auto jelo přímo proti mně.

V protisměru. V levém pruhu. Na dálnici.

Mozek to odmítal přijmout. „To přece není možné,“ říkal jsem si. „To je nějaký omyl. To se nemůže stát.“ Ale dělo se to. Řidič v protisměru letěl nejméně stovkou. Mířil přímo na mě.

V tu chvíli se všechno zpomalilo.

Měl jsem dvě možnosti – strhnout volant doprava, nebo nouzově brzdit a doufat v zázrak.

Instinkt ale rozhodl za mě.

Strhl jsem volant mírně doleva – směrem ke středovým svodidlům – s vědomím, že se o ně zřejmě opřu bokem. Věděl jsem ale, že pokud to neudělám, čelní srážka bude fatální. Ne pro něj. Pro mě.

Ozval se hrozivý zvuk tření kovu o kov.
Auto kolem mě prosvištělo o pár centimetrů.
V hrudi jsem cítil tlak. A hned po něm šok.

Zastavil jsem na krajnici. Ruce se mi třásly. V hlavě mi blikaly světlomety, útržky vteřin. Někdo za mnou troubil, jiní zpomalovali, panika, chaos.
Ale já jsem žil.

Později jsem se dozvěděl, že šlo o seniora, který omylem vjel do protisměru – poprvé v životě na dálnici. O pár kilometrů dál došlo k nehodě. Jiný řidič už takové štěstí neměl.

Od té doby se mě lidé ptají, jak jsem věděl, co udělat.
Nevěděl jsem to.
Ale někdy za vás rozhodne instinkt. Nebo něco hlubšího.

A pokaždé, když projíždím tím úsekem dálnice, automaticky se podívám do protisměru.
Ne ze strachu. Ale z respektu.

Protože jedna vteřina může oddělit život od smrti.