Bylo parné červencové odpoledne. Slunce nemilosrdně spalovalo vše, čeho se dotklo. Parkoviště před obchodním centrem se proměnilo v rozpálenou pánev. Lidé spěchali, hledali stín, únik – aspoň na chvíli.

David si všiml něčeho znepokojivého. Z jednoho z černých aut se ozýval zoufalý dětský pláč. Přiběhl blíž – a ztuhl. V dětské sedačce na zadním sedadle leželo miminko, téměř bez známek života. Tvář rudá, tělo ztěžklé, vlásky slepené potem. Auto bylo uzamčené.

Neváhal. Popadl klíč na matice a rozbil okno. Alarm zařval, ale David už byl uvnitř. Vytáhl dítě, zabalil ho do své mikiny a přenesl do stínu. Zavolal záchranku. Lidé mu pomáhali – voda, karton, dech naděje. Dítě přežilo.

Sanitka přijela včas. Lékaři řekli, že šlo o minuty. A pak – šok. Matka dítěte se přiřítila s cigaretou v ústech, naštvaná, že někdo rozbil její auto.

„Co jste si dovolil?!“ křičela. „To vám dává právo ničit cizí věc?“

David stál v šoku. „Vaše dítě mohlo zemřít.“

Ale matku to nezajímalo. Podala na Davida trestní oznámení za poškození majetku.

Policie i sociálka však měly jasno: dítě bylo v ohrožení života. David byl hrdina – i když to sám tak neviděl.

A přesto si odnesl bolestivou lekci: ne každá matka je symbolem bezpečí. Někdy přichází největší nebezpečí právě z místa, kde by měla být největší láska.