Když nám jednoho chladného listopadového dopoledne zavolali z agentury, že se objevil tříletý chlapec vhodný k adopci, cítila jsem, jako by se mi po letech čekání konečně nadechly plíce. Jmenoval se Matyáš – tiché, křehké dítě s neuvěřitelně velkýma očima, které jako by se stále něčeho bály. V zařízení říkali, že je jen introvertní, prý „trochu zaražený“. Ani já, ani můj muž jsme tehdy netušili, jaká pravda se skrývá pod tou dětskou rezervovaností.

První týdny u nás doma byly zvláštní. Matyáš byl hodný, až příliš hodný. Nepožadoval pozornost, neplakal, nerozčiloval se. Jen seděl, pozoroval nás a prudce trhnul pokaždé, když někdo otevřel dveře nebo zvýšil hlas. Přesvědčovala jsem sama sebe, že si jen zvyká. Že to chce čas. Všichni odborníci to říkali.

Můj manžel však k němu měl problém se přiblížit. Ne snad, že by Matyáše neměl rád – ale nedokázal si poradit s jeho nečitelností. Když se pokusil navázat kontakt, chlapec ztuhl jako socha. Nepustil k sobě nikoho.

A pak přišel ten večer.

Byla jsem v kuchyni a připravovala večeři, když můj muž zavolal z koupelny:
„Lásko? Můžu ho dnes vykoupat já?“
Poprvé jsem slyšela naději v jeho hlase a s úsměvem jsem mu to dovolila. Říkala jsem si, že je to konečně ten okamžik, kdy se mezi nimi vytvoří pouto.

Jenže místo radosti se o pár vteřin později ozval výkřik, jaký jsem od svého muže v životě neslyšela.

„Proboha… musíme ho vrátit!“

Upustila jsem nůž a rozběhla se do koupelny. Můj muž stál bledý jako stěna, ruce se mu třásly. Matyáš stál v rohu vany, mokrý, nahý, celý se třásl a rukama si zakrýval obličej, jako by čekal ránu.

„Co se děje?!“ vyhrkla jsem.

Můj muž jen ukázal na jeho záda. A mně se podlomila kolena.

Po Matyášově drobném tělíčku se táhly desítky jizev. Staré, nové, některé sotva zahojené. Rány od pásku, popáleniny, tmavé kruhovité otlaky… nic z toho nebylo v adopční dokumentaci. Nic z toho nám nikdo neřekl.

Chlapec se klepal tak silně, až mu v chraplavém šepotu vypadla jediná věta:
„Já už budu hodnej, prosím… nebijte mě…“

Můj muž se rozplakal. Ten člověk, kterého jsem viděla chladného a vyrovnaného i při nejhorších obchodních krizích, se před tříletým dítětem sesypal. A jeho první slova – ta strašná slova „Musíme ho vrátit“ – jsem pochopila až o mnoho minut později. Nebyla to krutost. Byl to děs. Nevěděl, jak s takovou bolestí pracovat, jak ji unést.

Kdybych tehdy věděla, co nás teprve čeká… jaké noční můry Matyáš proběduje, jaké výkřiky jej budí ze spaní, jak se bude hrbit před každou rychlejší gestikulací… možná bych se taky zhroutila.

Ale tehdy jsem udělala jediné, co jsem mohla. Omotala jsem ručník kolem jeho třesoucího tělíčka, přitiskla ho k sobě a přísahala, že už nikdy nikomu nedovolím mu ublížit.

Netušila jsem však, že tím teprve otevírám dveře k temnotě, která se skrývala nejen v Matyášově minulosti… ale i v našem vlastním domově.