Ještě před vteřinou byla večeře klidná. Tichá hudba hrála z rádia, za oknem pomalu padal sníh a světlo lampy vytvářelo na stole měkké stíny. Olga mluvila klidně, téměř lhostejně, jako by oznamovala něco naprosto běžného. A právě to bylo na celé situaci nejděsivější.
„Prodala jsem dům,“ řekla.
Ta věta visela ve vzduchu jako těžký závoj. Dmitrij měl pocit, že ji slyšel špatně. Jejich dům? Ten, který společně opravovali celé roky? Ten, do jehož stěn vložili nejen peníze, ale i čas, hádky, smích, smíření?
„Jak… prodala?“ vypravil ze sebe konečně.
Olga se napila vody, aniž by od něj odtrhla pohled. V jejích očích nebyla provokace, spíš zvláštní únava. „Podepsala jsem smlouvu minulý týden. Kupci se nastěhují na jaře.“
Dmitrij cítil, jak se mu stáhl žaludek. V hlavě mu vířily otázky, ale žádná z nich se nedokázala zformovat do souvislé věty. Měl pocit, že mu unikl důležitý kus reality. Jako by se jeho vlastní život odehrál bez jeho účasti.
„Bez toho, abys mi to řekla?“ zašeptal.
Olga na chvíli sklopila oči. „Zkoušela jsem to,“ odpověděla tiše. „Ale ty jsi mě neposlouchal.“
Tato věta zasáhla hlouběji než samotná zpráva o prodeji. Dmitrij si vybavil poslední měsíce – dlouhé večery strávené v práci, krátké odpovědi, když se Olga snažila začít rozhovor, jeho neustálé odkládání vážných témat na „někdy jindy“. Byl přesvědčený, že stabilita znamená mlčet a vydržet. Že problémy se vyřeší samy, pokud se o nich nebude příliš mluvit.
„Ten dům už dávno nebyl domov,“ pokračovala Olga. „Byl to jen projekt. Ty jsi tam viděl investici. Já jsem tam viděla ticho.“
Slova byla klidná, ale nesla v sobě léta potlačovaných pocitů. Dmitrij si náhle uvědomil, že to tíživé ticho, které považoval za klid, mohlo být pro Olgu prázdnotou.
„A kam půjdeš?“ zeptal se po chvíli, hlasem, který sotva poznával.
„Už mám byt. Menší. Blíž centru. Začnu znovu.“
Ta jednoduchost ho vyděsila. Začnu znovu. Jako by jejich společný život byl jen kapitola, kterou lze bez váhání uzavřít. Chtěl se bránit, křičet, obvinit ji z unáhlenosti. Místo toho však zůstal sedět, paralyzovaný vlastní vinou.
V hlavě mu probleskla vzpomínka na den, kdy se do domu nastěhovali. Stáli tehdy v prázdném obýváku, drželi se za ruce a plánovali budoucnost. Smáli se, když zjistili, že netěsní okna, a slibovali si, že všechno opraví – spolu. Nikdy si ale neslíbili, že budou opravovat i sebe.
„Je to kvůli někomu jinému?“ zeptal se náhle.
Olga zavrtěla hlavou. „Je to kvůli mně.“
Ta odpověď bolela víc než jakékoli podezření. Nešlo o zradu. Šlo o rozhodnutí. O tiché, dlouho zrající přesvědčení, že takhle už dál žít nechce.
Dmitrij si uvědomil, že se dusil nejen soustem, ale i pravdou. Že jeho mlčení, jeho pracovní posedlost, jeho víra, že čas vše zahojí, vytvořily mezi nimi propast. A teď, když o tom konečně mluvili, bylo možná pozdě.
„A my?“ vyslovil nakonec.
Olga se na něj podívala pohledem, v němž se mísil smutek s odhodláním. „To záleží na tom, jestli jsi ochoten mě konečně slyšet.“
Ta věta otevřela prostor, který byl dosud zaplněn nevyřčeným. Nebyla to definitivní tečka. Spíš otázník.
Venku dál tiše padal sníh. Večeře vychladla. Vidlička zůstala ležet na talíři jako němý svědek okamžiku, který mohl znamenat konec – nebo začátek.
Dmitrij poprvé po dlouhé době nemyslel na práci, na plány ani na peníze. Myslel na ženu naproti sobě. A na to, že někdy největší šok nepřináší nečekaná událost, ale uvědomění, že jsme příliš dlouho neposlouchali to, co bylo řečeno dávno předtím.