Nejdřív si myslela, že ještě sní. Město za sklem působilo jinak. Příliš tiše. Příliš prázdně. Mrkla, promnula si oči a znovu se podívala ven. Ne, nebyl to sen.
Ulice, která bývala každé ráno plná aut, spěchajících lidí a hluku tramvají, byla dokonale opuštěná. Žádný pohyb. Žádný zvuk motoru. Dokonce ani vítr nerozechvíval větve stromů. Jako by někdo stiskl tlačítko pauzy.
Rita otevřela okno. Očekávala chladný ranní vzduch a vzdálený šum města. Místo toho ji obklopilo ticho tak hutné, že jí zalehlo v uších. Srdce jí začalo bít rychleji.
„To není možné,“ zašeptala.
Včera večer bylo všechno normální. Vrátila se z práce, objednala si jídlo, sledovala seriál a kolem půlnoci šla spát. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se svět měl přes noc změnit.
Zrak jí padl na semafor na křižovatce. Světla byla zhasnutá. Reklamní panel naproti domu, který obvykle svítil celou noc, byl temný. Dokonce i holubi, kteří pravidelně posedávali na římsách, zmizeli.
Rita rychle sáhla po telefonu. Žádný signál. Zkusila Wi-Fi. Nic. Obrazovka zůstávala prázdná, bez zpráv, bez notifikací. Tenhle druh ticha byl jiný než běžný výpadek proudu. Byl absolutní.
Oblékla si kabát a vyběhla z bytu. Chodba domu byla stejně prázdná jako ulice. Zaklepala na dveře sousedů. Žádná odpověď. Zkusila další. Ticho.
Když vyšla ven, pocítila zvláštní tlak na hrudi. Nebyl to jen strach. Byla to dezorientace. Svět vypadal skutečně, všechno stálo na svém místě – auta zaparkovaná u chodníku, otevřená kavárna na rohu s židlemi připravenými pro hosty. Ale chyběli lidé.
Opatrně vstoupila do ulice. Její kroky zněly nepřirozeně hlasitě. Zastavila se u jednoho auta a podívala se dovnitř. Klíče byly v zapalování. Na zadním sedadle ležela dětská bunda. Jako by někdo prostě zmizel uprostřed obyčejného rána.
Rita se snažila myslet racionálně. Možná proběhla evakuace. Možná nějaká nehoda, o které ještě neví. Ale jak je možné, že by o tom nevěděla? A kam by zmizeli všichni najednou?
Srdce jí bušilo až v krku. Najednou si uvědomila něco ještě děsivějšího – neslyšela ani vlastní ozvěnu. Zvuk jejích kroků jako by pohlcovalo prázdno. Vzduch byl těžký, téměř nehybný.
Vrátila se do domu a vyběhla zpět do bytu. Potřebovala klid. Potřebovala přemýšlet. Zavřela dveře a opřela se o ně zády. Hlavou jí vířily scénáře – od realistických po absurdní. Katastrofa. Experiment. Sen. Smrt?
Přistoupila k zrcadlu. Její odraz tam byl. Bledá tvář, rozšířené oči. Dotkla se vlastní tváře, aby se ujistila, že je skutečná. Byla.
A pak si všimla něčeho, co jí vehnalo mráz do zad.
Na parapetu okna ležel list papíru. Byla si jistá, že tam večer nebyl. Pomalu k němu došla. Ruce se jí třásly.
Na papíře stálo jediné slovo:
„Zůstala.“
Rita ztuhla podruhé. Tentokrát ještě víc než ráno. Protože prázdné město bylo děsivé. Ale vědomí, že někdo ví, že tu je – a že je možná jediná – bylo mnohem horší.
Zvedla pohled k oknu. Ulice byla stále nehybná. Jen na druhé straně, v okně protějšího domu, se na okamžik pohnul stín.
A Rita pochopila, že ticho možná neznamená, že je sama. Možná znamená, že je sledována.