Motor naskočil, ale mé srdce jako by se zastavilo. Ještě nikdy jsem necítil tak dusivou směs vzteku, strachu a bezmoci. Nechápal jsem, proč si vzal moje peníze. Proč tajně? Proč beze slova? A proč měl ten výraz – jako by věděl, že dělá něco neodpustitelného.

Jel jsem za ním s odstupem. Měl jsem pocit, že sleduju cizího člověka, ne vlastního manžela. Zastavil na okraji města, nedaleko rozpadající se budovy bývalého skladiště. Když vystoupil, rozhlédl se, jako by se bál, že ho někdo sleduje – což se taky dělo. Jen ne ten, koho čekal.

Už tehdy se mi sevřel žaludek. Něco bylo špatně. Něco, co si moje hlava odmítala připustit.

Schoval jsem se za starý kamion a sledoval, jak rychlým krokem míří k bočním dveřím. Zaklepal. A dveře se okamžitě otevřely. Nevěděl jsem, co očekávat, ale rozhodně ne to, co jsem uviděl.

Ve dveřích stála mladá žena. Krásná, asi dvacetiletá. S úsměvem, který nebyl ani trochu nevinný. A můj manžel ji pohladil po tváři – způsobem, jakým už mě měsíce nepohladil.

V tu chvíli se mi zastavil dech. Všechno ve mně křičelo, abych tam vtrhl, abych zakřičel, abych se ho zeptal, kdo sakra je ta holka. Ale nemohl jsem se pohnout. Jen jsem sledoval, jak se k ní naklání, jak ji líbá, jak ji objímá tak samozřejmě, jako by k ní patřil. A pak společně zmizeli uvnitř.

Cítil jsem, jak se mi svět rozpadá před očima.

Seděl jsem tam snad hodinu. Doufal jsem, že jsem si to všechno jen špatně vyložil. Že to má nějaké vysvětlení. Jenže když vyšli ven, drželi se za ruce, smáli se a ona mu vracela tu tašku – tu tašku plnou mých peněz. Připadalo mi, že se mi do hrudi zabodl obrovský nůž.

Můj manžel otevřel zip tašky, rychle peníze přepočítal a podal jí několik bankovek. Ona se vítězoslavně usmála, přitáhla si ho a políbila ho tak, že už jsem nemohl mít žádné pochybnosti. To nebyla nějaká obchodní schůzka. Nebyla to kolegyně. Nebyla to sestřenice, jak později lhal. Byla to jeho milenka. A já byl ten hlupák, který jim nevědomky financoval jejich schůzky.

Když odjeli, zůstal jsem na parkovišti sám. Stále jsem měl ruce na volantu, ale neuměl jsem je odtrhnout. Měl jsem pocit, že nedýchám. Že je všechno jen ošklivý sen. Ale nebyl.

Domů jsem přijel až pozdě v noci. On tam už čekal. Ptal se, kde jsem byl. Jestli je všechno v pořádku. Dokonce se pokusil mě obejmout – a já cítil na jeho bundě vůni cizího parfému. Tehdy jsem věděl, že už nemáme budoucnost.

Od té chvíle se každý den probouzím s pocitem, že mi někdo vytrhnul kus duše. Nedokážu s ním mluvit, nedokážu mu odpustit. Nedokážu se ani podívat do zrcadla, protože mám pocit, že vidím člověka, který roky žil ve lži, aniž by si měl odvahu přiznat pravdu.

A nejhorší je, že netuším, jak dál žít. Jak začít od nuly. Jak se vyrovnat s tím, že člověk, kterého jsem miloval víc než kohokoliv na světě, mě zradil tím nejponižujícím způsobem. Nevím, jestli se dá něco takového vůbec přežít bez toho, aby se člověk rozpadl na tisíc malých kousků.

Možná už jsem se rozpadl. A jen jsem si toho ještě nevšiml.