V nemocničním pokoji číslo 27 panovalo ticho. Muž ležící na posteli nepromluvil. Nepamatoval si, kdo je, odkud pochází ani co se mu stalo. Lékaři ho znali jen jako „muže bez jména“. Po vážné nehodě ztratil paměť a nikdo se po něm nepídil.

Ale každý den ho někdo navštěvoval.

Velká německá ovčanda se objevila před nemocnicí bez jakéhokoli vysvětlení. Neznala ji ani nemocnice, ani pacienti. Přesto se rozhodla zůstat — výhradně u tohoto muže.

Vždy ležela u jeho lůžka, hlavu si pokládala na přikrývku. Pokud se pohnul, ihned zpozorněla. Když spal, tiše ho střežila. A když plakal, jemně se dotkla jeho dlaně čumákem.

Zpočátku si personál myslel, že se jedná o ztraceného psa, který si ho spletl s někým jiným. Jenže čas plynul a fena zůstávala. Nechtěla jíst, pokud nebyla nablízku. A odejít? Ani náhodou.

Jednoho dne se ale stalo něco nečekaného. Muž otevřel oči, podíval se na ni — a poprvé něco řekl:

— Luno…?

Všichni zůstali stát jako přikovaní. Pes zavrtěl ocasem, poté klidně vstal a olízl mu ruku.

Byla to jeho fena. Jeho oddaná přítelkyně. Ta, která ho nikdy nepřestala hledat. Ta, která si pamatovala, i když on zapomněl.

A právě její věrnost mu pomohla vzpomenout si, kdo vlastně je.