Šedé ráno. Drobný déšť líně rosí, sklouzávaje po studených mramorových pomnících. Hustá mlha se táhne nad hřbitovem, pohlcuje zvuky i barvy, zanechávaje jen vůni vlhké země a kamene. Po prázdné cestě leží čerstvé věnce a hrudky měkké půdy — známky nedávných pohřbů.

V odlehlém rohu, na kolenou, klečí chlapec — hubený, ne starší než sedm let. Má na sobě ošuntělou bundu, jeho kolena jsou od bláta, tváře mokré od slz. Objímá náhrobek, jako by to bylo živé stvoření, tiskne svou tvář ke studenému kameni a šeptá něco, co slyší jen země pod ním.

Jeho rty se třesou, ramena tiše sténají u potichu pláče. Zdá se, že se snaží mluvit se zemí, jako by očekával odpověď. Žádný výkřik, žádná zoufalá výzva — jen těžká, hluchá bolest.

Na druhé straně hřbitova se muž v tmavém obleku blíží k hrobu své manželky. Jeho tvář je unavená, pohled prázdný — pohřbil ji nedávno. Každý krok se mu zdá těžký. A pak zpozoruje chlapce. Něco se mu sevře v hrudi; zvláštní vidět tu dítě, osamělé, v takový čas.

Váháním, ale nakonec přistoupí.
„Je mi to líto… — řekl tiše. — To je… tvoje matka?“
Chlapec neodpoví. Silněji objme památník.
„Vím, jak to bolí, — muž poklekne a položí mu ruku na rameno. — Ztratit někoho, koho máte rádi… to je téměř nesnesitelné. Ale nejsi sám, že ne? Existuje někdo, kdo se o tebe stará?“

Chlapec pomalu zvedne pohled. Jeho oči jsou zarudlé, plné strachu a zoufalství. Dlouho mlčí, pak zašeptá:
„Pane… moje matka je živá.“

Muž sebou cukne, myslí si, že si špatně rozuměl.
„Co jsi řekl?“

„Pohřbili ji včera… ale ona nebyla mrtvá. Slyšel jsem, jak její srdce buší. Včera večer, doma, jsem slyšel rány přicházející ze země. Volal jsem, křičel… a nikdo mi nevěřil. Říkali, že si vymýšlím.“ — Jeho hlas se zlomí. — „Prosím… pomozte mi.“

V muži se něco zmrazí. Každá část jeho bytí chtěla ty slova odmítnout — byla nemožná… nebo možná ne? Vzpomněl si na tupý zvuk země padající na víko rakve své manželky. Vzpomněl si na noční můru, v níž ho její volání budí.

„Kde je pohřbena tvá matka?“ — zeptal se chvějícím se hlasem.

Chlapec ukázal na čerstvý hrob pár metrů dál. Půda je stále měkká, věnce mokré od deště. Muž se na to podívá a jeho srdce se stahuje. Rozum mu říká, že je to šílenství, ale v dětských očích září surová, živočišná prosba, která ho nutí jednat.

Vytáhl telefon, ale ruce se mu třesou. Měl by zavolat policii? Pohřební službu? Nebo… si vzít lopatu a začít sám kopat? Každá sekunda se zdá ukradená. Jedna myšlenka mu rezonuje hlavou: pokud je to pravda, každé zpoždění ji může zabít.

Déšť zesiluje, proměňujíc zemi v lepivou bláto. Muž svlékne sako, hodí ho na mokrou trávu a jde k hrobu. Už nemyslí na to, co se stane, když je to jen dítětem vymyšlené. V něm hoří jediný pud — zachránit ji, než bude pozdě.

Za ním tiše kráčí chlapec, sevřených dlaní. V jeho očích plápolá naděje, ale i strach, že už nemusí být čas.

Co se stalo potom, zůstává tajemstvím pro všechny, kteří ten den nebyli na hřbitově. Někteří tvrdili, že slyšeli tlumené bušení a udušené výkřiky ze země. Jiní říkali, že muž a dítě jednoduše padli k zemi, objati v zoufalství.

Ale jedno je jisté: ten den je oba změnil. Chlapec už nikdy nebyl stejný. A muž… nikdy nezapomněl, jak chladná země může skrývat živý, zoufalý šept.**