Pohřeb má být posledním rozloučením. Ale pro Annu se ten den stal začátkem noční můry, která změnila vše, co si myslela, že ví o životě a smrti.

Místnost byla naplněna těžkým tichem, přerušovaným jen tlumenými vzdechy a šustěním oblečení. Vůně lilií se mísila se slabou vůní vosku ze zapálených svíček. Lidé přistupovali jeden po druhém, aby se rozloučili s mladou ženou, která se ještě včera smála a plánovala — a nyní ležela nehybně, pokrytá bílým rubášem.

Anna stála u rakve, sotva se držela na nohou. Srdce jí svírala ledová, nemilosrdná bolest. Lékaři mluvili o vzácném zánětu mozku a vysvětlovali, že šance na záchranu byla téměř nulová. Ale může srdce matky takový rozsudek přijmout?

Když přišla na řadu, Anna uchopila chladné okraje rakve. Se chvějícími se rty a očima plnýma slz zašeptala:
— Nemůžu bez tebe… slyšíš? Nemůžu…

Sklonila se, aby naposledy políbila studené čelo své dcery — a tehdy si všimla něčeho, co jí ztuhlo krev v žilách. Téměř neznatelné mrknutí oka. Tak slabé, že by si ho každý jiný spletl s hrou světla. Ale Anna věděla, že se nemýlí — znovu viděla víčka, jak se mírně pohnula.

Srdce jí bušilo tak silně, že to zabolelo. Výkřik se jí zadrhl v krku. Podívala se na manžela, na kněze, ale slova nevyšla. Měla jen jednu myšlenku — ujistit se, že to není iluze. Jemně se dotkla dceřiny tváře… a ucítila — ne studený kámen, ale slabý, téměř nepostřehnutelný nádech tepla.

— Ona žije! — vykřikla, ale místo radosti se v místnosti rozšířily šepoty nevěřícnosti. Několik lidí se rozběhlo k rakvi, někdo zavolal lékaře, jiní se snažili Annu uklidnit, domnívajíce se, že smutek ji přivedl k šílenství.

Po několika minutách se dveře rozrazily a dovnitř vstoupil zdravotník, stále v bundě. Sklonil se nad tělem, zkontroloval puls a jeho tvář zbledla.
— Okamžitě na JIP! — vykřikl a asistenti rychle připravili nosítka.

Davy ustoupily. Někdo se pokřižoval, jiní šeptali: „Zázrak.“ Ale pro Annu to nebyl zázrak — byl to druhý život, vyrvaný ze smrti jejími vlastními rukama.

Později lékaři vysvětlili, že šlo o extrémně vzácný případ hluboké katalepsie, kdy tělo napodobuje smrt. Ale pro matku tato slova neměla význam. Věděla jen jedno — kdyby se nechtěla naposledy rozloučit, kdyby se jen na chvíli otočila, rakev by už byla zavřená…

Teď Anna nemohla odtrhnout oči od své dcery, která ležela na nemocničním lůžku, s hrudí, která se pomalu zvedala a klesala. Slzy jí tekly po tváři, ale tentokrát byly plné vděčnosti, nikoli zoufalství.

A všichni, kteří byli toho dne svědky, si navždy zapamatují ten okamžik, kdy už Smrt vztáhla svou ruku — ale mateřská láska dokázala její sevření povolit. Okamžik, kdy se nemožné stalo skutečností.