Noc byla neobvykle tichá, jako by celé město zadrželo dech. Jen zřídka projel nějaký automobil a jeho světla prořezávala temnotu. Seržant Alexander Stojanov, zkušený hlídkující policista, věděl, že právě během těchto hodin se dějí nejpodivnější události. Nic ho však nemohlo připravit na to, co uvidí.

Směna začala klidně – několik rutinních kontrol, drobné dopravní přestupky, dvě hlášení od obyvatel. Těsně před půlnocí se mu v sluchátku ozval praskavý hlas dispečera: na okraji města byl zaznamenán podezřelý předmět.

Když odbočil do opuštěné ulice, všiml si ho okamžitě. Pod studeným světlem pouliční lampy stála masivní dřevěná rakev. Vypadala nově – tmavý lak se leskl, kovové rukojeti odrážely světlo chladným odleskem.

Stojanov zastavil vozidlo, zapnul majáky a pocítil, jak mu mrazivá vlna přejela zády. Žádný zvuk, žádné kroky – jen vítr, který zvedal několik suchých listů na chodníku.

Pomalu vystoupil z auta, opatrně zavřel dveře. Ruka se mu instinktivně spustila na pouzdro na pistoli. Každý krok směrem k rakvi zněl v tichu jako tlumený úder.

Když se přiblížil dostatečně blízko, zrychlil se mu tep. S opatrností chytil víko a pomalu ho zvedl. Panty vrzly a vzduch kolem něj se zdál těžší.

Uvnitř ležela… panenka. Ale ne obyčejná – velikosti člověka, oblečená ve starobylých svatebních šatech. Tkanina, kdysi sněhobílá, byla teď nažloutlá. Obličej – znepokojivě realistický: zavřené oční víčka, tenké řasy… a prsa, která se zvedala a klesala, jako by dýchala.

Stojanov udělal krok zpět a prudce zaklapl víko. V mysli mu prolétla myšlenka: buď je to morbidní žert, nebo něco mnohem horšího. Vzal vysílačku a zavolal posilu.

Když čekal, ticho se stalo nesnesitelným. Z rakve se ozval tichý šustot. Víko se samo trochu pohnulo a hlavička panenky se pomalu otočila směrem k němu. Oči – živé, studené – se vpíjely do těch jeho.

Seržant vytáhl pistoli, ale v následujícím okamžiku bylo znovu všechno nehybné. Když dorazili další policisté, našli uvnitř pouze bezvládné, shrbené tělo se skleněnýma očima. Ale Stojanov nikdy nezapomněl pocit, že ty oči se hýbaly… a sledovaly ho.

Od té noci se této ulice vyhýbá. Rakev stále stojí v důkazní skladišti – je součástí případu bez jména, bez podezřelého a bez vysvětlení. Někteří kolegové však tvrdí, že během hluboké noci se uvnitř ozývá tiché ťukání…”**