Naposledy, když jsem hodila klacek, bylo všechno jako vždy. Vyrazila vpřed jako vítr, s očima plnýma světla a radosti, která z ní tryskala při každém skoku. Luna — moje věrná přítelkyně, moje malá rebelka s obrovským srdcem. Ale toho dne se všechno změnilo. Rozběhla se… a už se nevrátila.
V tu chvíli jsem ještě netušila, že tohle bude poslední hod. Volala jsem ji, pátrala pohledem v každém keři, naslouchala i tomu nejtiššímu šustnutí. Ale les jako by se náhle odmlčel. Ticho — kdysi útulné — se teď stalo tíživým a krutým.
Byla víc než jen pes
Luna přišla do mého života, když jsem už skoro přestala věřit na zázraky. Malý chomáček srsti, který si hned na první pohled získal mé srdce. Cítila všechno — moje radosti, moje bolesti, moje strachy. Za bouřky schovávala čumák do mých dlaní, a za slunečných dnů dokázala celé hodiny běhat po loukách, strhnout svou radostí i ty nejzasmušilejší kolemjdoucí.
Byly jsme parťačky ve všem: v lumpárnách, v dobrodružstvích, v tichých večerech u krbu. Já mluvila — ona poslouchala. Ne proto, že by chápala slova, ale protože cítila jejich podstatu.
Okamžik, který změnil všechno
Toho dne se její srdce zastavilo. Vítr ji, zdálo se, odnesl spolu s listím. A moje srdce… se zlomilo. Zůstal jen nehybný vodítko visící u dveří. Jen její vůně ve staré dece. Jen prázdné místo u mých nohou.
Dům je teď příliš tichý. Příliš prázdný. Ani zvuk deště nedokáže zaplnit tu prázdnotu. Přistihnu se, že ji čekám — že každou chvíli uslyším klapot jejích drápků po podlaze. Ale ticho nelže.
Vzpomínka, která bude žít navždy
Luna byla můj zázrak, můj dar od osudu. A i když už není po mém boku, žije v každém mém nádechu, v každém úderu mého srdce. Říká se, že čas léčí. Ale jsou rány, které se nikdy zcela nezahojí.
Vím, že se jednou znovu setkáme — tam, kde není bolest ani loučení. Do té doby… ji budu nosit v sobě. Navždy.
Spi klidně, moje Luno. Byla jsi mým světlem, mou spásou a mou nejvěrnější přítelkyní.