Když si Michal všiml, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nemohl pochopit proč. Několik týdnů po sobě přicházel na hřbitov s čerstvou kyticí chryzantém – jejích oblíbených – a pokaždé našel jen holou, vlhkou zem pokrytou zvadlými listy. Nevypadalo to jako dílo větru nebo deště. Někdo je odnášel.

Michal byl pečlivý a organizovaný člověk. Rozhodl se nainstalovat kameru. Opatrně ji skryl do starého věnce přivázaného k železnému plotu vedle pomníku. Tu noc nemohl usnout. Ne ze strachu, ale kvůli nepříjemnému pocitu, který nedokázal vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedávalo klid.

Po třech dnech byla karta z kamery plná. Vrátil se domů, vložil ji do notebooku a pustil záznam.

To, co uviděl, ho nechalo beze slov.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v obnošeném kabátu a s vlněným šátkem přehozeným přes ramena. Pomalu přistoupila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přitiskla je k sobě… a odešla. V druhé ruce držela malý, ručně vyrobený věnec — z uvadlých polních květin a vybledlých stužek. Položila ho na pomník, tiše se poklonila a odešla.

Michal si záznam prohlédl několikrát. Nebylo tam žádné ničení, žádný vandalismus. Ta žena nekradla – vykonávala svůj tichý obřad. Nejprve pomyslel, že to nahlásí správě hřbitova. Ale pak se rozhodl, že půjde sám. Chtěl ji vidět.

Čekal v autě. Hustý déšť tiše bubnoval na okno. Bylo za pět osm, když se z mlhy vynořila silueta. Vystoupil a šel k ní. Zastavila se, když ho uviděla, ale nevypadala vyděšeně.

„Proč to děláte?“ zeptal se klidně, ale pevně.

„Odpusť mi, dítě,“ řekla tiše. „Nemám už nikoho. Nezlodějím… vaše květiny vypadají, jako by byly právě koupené. A na hrobě mého Ljoši není nic. Zanechávám vám věnec, který sama pletu. S úctou, opravdu.“

Michal cítil, jak se mu svírá hrdlo. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zemřel při dopravní nehodě před mnoha lety. Nikdy nezjistil, kde byl pohřben. Teď pochopil – na hrobě hned vedle jeho manželky.

Pohlédl na věnec. Byl jednoduchý, skromný, ale udělaný s láskou.

Tehdy pochopil: lásku nelze zakázat. Ani když se projevuje tak skromně – přemístěním květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michal dvě kytice. Jednu pro svou manželku. A jednu pro Ljošu. Tu ženu už nikdy nespatřil, ale věděl, že tam stále chodí. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Michalův příběh je hluboce dojemný. Připomíná, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu lidské city nezanikají. Láska, úcta, péče – nemají datum spotřeby. Někdy je nacházíme na těch nejnečekanějších místech: mezi dvěma hroby, v ručně pleteném věnci, ve slze neznámého člověka.

A možná, jednoho dne, někdo položí květinu i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale protože si vzpomene.