Když si Michal všiml, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nedokázal pochopit proč. Několik týdnů po sobě chodil na hřbitov s čerstvými chryzantémami – jejími oblíbenými – a pokaždé našel jen holou, vlhkou půdu pokrytou zvadlými listy. Nevypadalo to, že by to způsobil vítr nebo déšť. Někdo je odnášel.

Michal byl pečlivý a organizovaný muž. Rozhodl se nainstalovat kameru. Pečlivě ji ukryl do starého věnce přivázaného k železnému plotu u pomníku. Tu noc nemohl usnout. Ne ze strachu, ale kvůli podivnému neklidu, který neuměl vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedalo klid.

Po třech dnech byla paměťová karta z kamery plná. Vrátil se domů, zasunul ji do notebooku a spustil záznam.

To, co viděl, mu vzalo řeč.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v ošoupaném kabátě a s vlněným šálem přes ramena. Pomalu se blížila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přivinula je k sobě… a odešla. V druhé ruce držela malý ručně vyrobený věnec – z uschlých lučních květin a vybledlých stuh. Položila ho na pomník, tiše se poklonila a odešla.

Michal si záznam přehrál několikrát. Nebylo tam žádné ničení, žádný vandalismus. Žena nekradla – vykonávala svůj tichý rituál. Nejprve přemýšlel, že to nahlásí správě hřbitova. Ale rozhodl se jít za ní sám. Chtěl ji vidět.

Čekal v autě. Prudký déšť tiše bubnoval na sklo. Bylo za pět osm, když se její silueta vynořila z mlhy. Vystoupil a přiblížil se k ní. Zastavila se, když ho spatřila, ale nezalekla se.

„Proč to děláte?“ zeptal se klidně, ale pevně.

„Odpusť mi, dítě,“ řekla tiše. „Už nikoho nemám. Nechci krást… vaše květiny vypadají jako čerstvě koupené. A na hrobě mého Ljoši není nic. Zanechávám věnec, který sama pletu. S úctou, opravdu.“

Michal cítil, jak se mu svírá hrdlo. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zemřel při dopravní nehodě před mnoha lety. Nikdy se nedozvěděl, kde je pohřben. Teď to chápal – byl to hrob hned vedle hrobu jeho manželky.

Podíval se na věnec. Byl jednoduchý, skromný, ale udělaný s láskou.

A tehdy pochopil: lásku nelze zakázat. Ani když se projevuje tak skromně – přesunem květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michal dva pugéty. Jeden pro svou ženu. A jeden pro Ljošu. Nikdy tu ženu znovu neviděl, ale věděl, že stále chodí. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Michalův příběh je hluboce dojemný. Připomíná nám, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu lidské city nezmizí. Láska, úcta, péče – nemají datum spotřeby. Někdy je najdeme na těch nejnečekanějších místech: mezi dvěma hroby, v ručně pleteném věnci, ve slze cizího člověka.

A možná, jednoho dne, někdo položí květ i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale proto, že si pamatuje.