Na okraji malebné vesničky obklopené hlubokými lesy žila starší žena jménem Jana. Celý svůj život se věnovala chovu slepic a s láskou se starala o jejich vejce. Každý rok na jaře pečlivě sbírala vejce a vkládala je do své staré inkubátoru, který jí sloužil už léta.

Jednoho jara však dostala zvláštní vejce od tajemného souseda. Vypadala sice docela běžně – hnědá a lesklá – ale Jana cítila, že jsou jiná. Opatrně je uložila do inkubátoru a každý den pečlivě sledovala jejich vývoj. Postupně si všimla, že některá vejce jakoby lehce pulzovala a uvnitř se cosi hýbalo, což v ní vyvolávalo směs obav a zvědavosti.

Čas plynul – jeden den za druhým – až uplynulo celých 65 dní. Lidé už ztratili naději, že se z nich vůbec něco vylíhne. A právě tehdy, když už všichni přestali doufat, se jedno vejce začalo pomalu otevírat. V místnosti zavládlo ticho a napjaté očekávání.

Když skořápka praskla, nikdo nemohl uvěřit vlastním očím. Místo malého kuřete se z vejce vylouplo podivuhodné stvoření – ptáček s křídly, která se třpytila jako perleť, a očima zářícíma jako hvězdy na noční obloze. Bylo to jako výjev z pohádky.

Paní Jana se o tvora okamžitě začala starat – přinesla mu vodu a krmení. Ptáček se rychle zotavil a všem bylo jasné, že je výjimečný. Brzy se zvěst o něm rozšířila po okolí a lidé z blízkých i vzdálenějších míst přicházeli, aby to kouzelné zvíře spatřili na vlastní oči.

Od té chvíle nikdo nepohlížel na vejce jako na něco obyčejného. Tento neobyčejný zážitek v lidech zanechal hlubokou stopu – připomenutí, že i v těch nejprostších věcech se může ukrývat něco mimořádného. A příběh paní Jany se stal symbolem naděje, víry a krásy, která může vyklíčit tam, kde ji nikdo nečeká.