Na městském hřbitově panovalo ticho. Jemný vánek pohupoval stuhami na květinových věncích a sluneční paprsky pomalu bledly na večerní obloze. Všechno nasvědčovalo klidnému konci dne, dokud se ozval naléhavý výkřik.

Chlapec, který mohl mít sotva deset let, klečel u čerstvě zasypaného hrobu. Z jeho úst vycházela slova plná bolesti a zoufalství:
— Moje maminka není mrtvá! Prosím, věřte mi! Pohřbili jste ji zaživa!
Kolemjdoucí zpozorněli. Někteří jen pokrčili rameny a šli dál, jiní se snažili dítě utěšit. Většina si myslela, že trpí smutkem a zármutkem po ztrátě. Pohřeb se konal teprve před dvěma dny.
— Řekla mi to ve snu! Prosila mě o pomoc. Prý dýchá, ale nemůže mluvit. Nikdo ji neslyší!
Jedna žena se zachvěla a zakryla si ústa rukou. Muž v saku telefonoval správě hřbitova. Lidé si vyměňovali znepokojené pohledy, ale většina měla za to, že to je jen dětská fantazie.
Pak ale přijela policie. Po rozhovoru s chlapcem se jeden z policistů rozhodl nebrat to na lehkou váhu. Trval na tom, že se musí ujistit — třeba jen pro dobrý pocit.
Když rakev otevřeli, jejich pohledům se naskytl šokující obraz, který převrátil vše, co si do té chvíle mysleli.