Podzimní den byl chladný, přesto zalitý sluncem. Listí vířilo ve vzduchu, unášeno větrem, a paprsky pronikaly holými větvemi stromů. Na okraji malého lesního hřbitova se objevila králice. Její kroky byly tiché, opatrné. Bříško měla těžké, kulaté – pod srstí se skrýval nový život. Přesto z jejího pohledu čišela únava, smutek a vzpomínky, které neodešly.

Zastavila se u jednoho hrobu – u místa, kde spočíval její partner. Milovala ho. Zmizel během prudké bouře, na kterou les nezapomněl. Od té chvíle sem přicházela den co den. Nemluvila. Jen seděla. V přítomnosti ticha, v blízkosti vzpomínek, v dechu, který kdysi patřil i jemu.

Ten den se ale něco změnilo.

U náhrobku ležel malý předmět. Kousek kůže, trochu zaprášený – peněženka. Ošoupaná, stará, ale neporušená. Králice se k ní pomalu přiblížila a zatajila dech. Jak se sem mohla dostat? Uprostřed lesa? U hrobu?

Zvědavost přehlušila obavy. Natáhla packy a peněženku otevřela.

A v tu chvíli se zastavil čas.

Uvnitř nebylo nic cenného – jen stará černobílá fotografie. Byli na ní oni dva. Mladí. Plní života. Snící. Vzpomínka, o které si myslela, že navždy zmizela během jarních záplav. Pod ní ležel složený papírek. Dopis. Rukopis, který poznala bez váhání:

„Pokud tohle čteš, pak jsi našla to, co jsi měla. Není to náhoda. Je to paměť. A paměť přežívá přítomnost. Dýchej. Pokračuj. Já tu zůstanu. Ale ty žij. Pro nás. A pro něj… nebo pro ni.“

Králice se ani nepohnula. Jen dýchala. Hlouběji než předtím. Oči se jí zaleskly, ale nebyly plné bolesti. Spíš porozumění. Nechápala, jak se ten lístek dostal právě sem, ani kdo ho sem položil. Ale možná to nebylo důležité.

Možná šlo o to, co zůstává i po smrti – otisk lásky. V tichu lesa. V pohybu listí. V obyčejné věci, zapomenuté nebo nalezené.

V peněžence u hrobu.

Ten den se králice otočila a pomalu odcházela. Ne lehčí. Ale klidnější. Cítila, jak se v ní pohnulo nové bytí. A věděla, že už nikdy nebude sama.