Bylo časné ráno, sotva se začínalo rozednívat, když jsme na naší veterinární klinice na okraji města zaslechli zvláštní zvuk. Nejprve jsme si mysleli, že to bude vítr, nebo že někdo omylem klepnul na dveře.

Jenže když Katka, naše sestřička, otevřela, spatřili jsme vysokou postavu. Nebyl to člověk. Byl to jelen.

Impozantní zvíře, dýchal zrychleně a v očích měl podivný výraz – ne strach, spíš bolest. Nepokoušel se utéct. Jen tam stál a hleděl na nás. Až znepokojivě klidně.

Když jsme se k němu přiblížili, zjistili jsme, že má levou zadní nohu pevně omotanou drátem a špinavou látkou. Vypadalo to jako improvizovaný obvaz – ale ne od někoho, kdo by mu chtěl pomoct. Spíš naopak.

Drát se bolestivě zařezával do masa. A na kousku látky byl nápis – ručně psaný vzkaz. Vybledlý, ale čitelný:
„Tohle je teprve začátek. Sledujte, co přijde.“

Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Šlo o žert? Hrozbu? Nebo snad nějaký symbolický akt? Jelen byl zraněný, ale jinak v dobrém stavu. Jenže myšlenka, že někdo použil živého tvora jako prostředek ke sdělení, nás hluboce znepokojila.

Okamžitě jsme kontaktovali policii. Případ si převzali, jelena jsme ošetřili a poté ho převezli do záchranné stanice.

V nás ale zůstal zvláštní, tíživý pocit. Jakoby to celé bylo součástí něčeho většího. Jakoby nás někdo pozoroval… a zkoušel, jak zareagujeme.

Od té chvíle už nikdy neotevíráme dveře bez rozmyslu.