Ten den byl dlouho očekávaný. Kostel uprostřed malého města byl vyzdoben bílými květy, lavice zaplněné hosty, kteří tiše šeptali, kontrolovali telefony a netrpělivě vyhlíželi nevěstu. Hudba začala hrát a Lucie, v nádherných krajkových šatech, vstoupila do uličky po boku svého otce. Její úsměv byl zářivý, oči plné štěstí. Na konci uličky čekal Tomáš, její nastávající, ve skvěle padnoucím obleku, dojatý k slzám.

Vše šlo podle plánu.

Kněz Dominik, zkušený starší duchovní, který už oddal mnoho párů, vedl obřad. S klidným a laskavým hlasem začal modlitbu, pak se obrátil k nevěstě a ženichovi s tradičními otázkami o jejich vůli vstoupit do manželství.

Právě tehdy se něco stalo.

Kněz se náhle zastavil, když pohlédl na Tomáše. Jeho pohled ztuhnul, oči se zúžily a v jeho mysli se probudila dávná vzpomínka, nepříjemná a znepokojivá. Nic neřekl, jen se začal nervózně pohybovat. Když přišlo na řadu čtení svatebního slibu, náhle obřad přerušil.

„Prosím vás o chvíli trpělivosti,“ prohlásil a pozvedl ruku.

Hosté ztuhli. Lucie se rozklepala, Tomáš nechápal, co se děje.

„Musím s vámi teď hned mluvit o samotě,“ řekl kněz.

Nevěsta s ženichem beze slova odešli s knězem do sakristie. V kostele propukly šumy a spekulace. Někteří si mysleli, že někdo omdlel, jiní že jde o chybu v papírech. Pravda byla ale mnohem vážnější.

Za zavřenými dveřmi kněz tichým hlasem promluvil:

„Když jsem slyšel vaše jména při registraci, připadaly mi povědomé. Ale až teď, když vás vidím spolu, uvědomil jsem si, co mi to připomíná.“

Vytáhl starý deník, který patřil jeho zesnulému bratrovi, jenž před více než dvaceti lety pracoval v dětském domově. V deníku našel záznam o dvou adoptovaných sourozencích, které po smrti rodičů rozdělili do dvou rodin. Holčička se jmenovala Lucie, chlapec Tomáš.

„Vím, že to zní neuvěřitelně, ale jste sourozenci,“ řekl kněz s bolestí v hlase.

Lucie zbledla, Tomáš zůstal bez dechu.

Adopční dokumenty to potvrdily. Rodiče jim pravdu nikdy neřekli. Osud je po letech svedl dohromady — a oni se zamilovali, nevědomky.

Když se po dvaceti minutách vrátili, Lucie plakala, Tomáš ji držel za ruku. Kněz oznámil, že svatbu nelze pokračovat.

Nastalo ticho plné smutku.

Někdo z publika vydechl, jiný se rozplakal. „To není možné!“ zaznělo.

Tento příběh se stal legendou města. Ač bolestný, otevřel mnohým oči. Lucie a Tomáš prošli těžkou cestou, ale rozhodli se zůstat rodinou — ne jako manželé, ale jako sourozenci, kteří se po letech našli.

A kněz Dominik? I když mu mnozí vyčítali přerušení obřadu, věděl, že udělal správnou věc. Pravda je někdy těžká, ale osvobozuje.