Byla to obyčejná sobota dopoledne. Klid se rozprostíral nad ospalým městečkem na Vysočině. Ulice byly téměř prázdné – pár seniorů postávalo u pekařství, matky s kočárky klouzaly po chodnících, a v malém samoobslužném obchodě „U Hany“ právě seděl u pokladny mladý prodavač Michal. Pracoval tam sotva tři měsíce, ale už znal většinu lidí podle jména.

V deset hodin zazvonil zvonek u dveří.

Michal zvedl hlavu – a zůstal stát jako přikovaný.

Dovnitř vstoupil starý muž. Odhadem osmdesát let, bosý, v rozepnuté košili… a s dospěláckou plenkou místo kalhot. Na hlavě zmuchlaný klobouk, pohled prázdný, jako by vůbec netušil, kde se nachází. Obchod ztichl. Žena popadla dítě a odešla, jiný zákazník odvrátil zrak s odporem.

Michal se ale nesmál. Něco v něm se sevřelo.

Stařec bloumal mezi regály, ničím si nenaplnil košík. Prsty klouzal po konzervách a baleních těstovin – jako by hledal něco dávno ztraceného. A pak, stejně tiše jako přišel, zamířil zpět ke dveřím.

Michal opustil pokladnu, požádal kolegyni, aby ho na chvíli zastoupila, a vydal se za ním.

Šel v uctivé vzdálenosti. Stařec se pomalu pohyboval městem, ne po chodnících, ale spíš instinktivně, jako toulavý pes vracející se domů. Po deseti minutách zabočil na zarostlou pěšinu za starým kulturákem. Michal zaváhal, ale pokračoval.

Nakonec dorazili k opuštěnému domu. Okna rozbitá, omítka opadává, dveře pootevřené. Stařec vešel bez váhání.

Michal za ním.

Uvnitř ticho a chlad. V rohu matrace, na ní pes – hubený, ale klidný. U zdi provizorní stůl, na něm staré fotografie: svatební, obrázky dětí, pohlednice z 60. let.

Stařec usedl na matraci a začal hladit psa.

Michal přistoupil blíž.

„Dobrý den… Potřebujete pomoc? Jsem Michal. Z obchodu.“

Stařec zvedl oči. Chvíli ticho. Pak tiše řekl:

„Nechtěl jsem rušit. Jen jsem chtěl naposled vidět náš starý domov. Moje žena tu zemřela. Děti odešly. Já zůstal. Dnes ráno… jsem zapomněl, kde jsem. Až ten obchod mi to připomněl.“

Michal cítil, jak se mu do tváří vkrádá horko.

Ten muž nebyl blázen. Jen ztracený. Zapomenutý.

Jeho domov se rozpadl. Ale on v něm stále žil – mezi vzpomínkami, které bledly stejně jako fotky na stole.

Ten den Michal odešel změněný.

Zavolal sociální služby. Pomohl starci dostat se do péče. Zajistil, aby pes skončil v útulku a našel nový domov. Ale především – začal starce pravidelně navštěvovat.

A když se ho lidé ptali, proč to udělal, odpověděl:

„Protože někdy stačí pohlédnout za to, co vypadá divně – a najít člověka, který čeká, až si na něj někdo vzpomene.“