Ten den mi navždy zůstane v paměti.

Bylo to sobotní odpoledne na začátku listopadu. Obloha zatažená, vítr jemně kvílel mezi větvemi a dům tonul v tíživém tichu. Mark, můj osmiletý syn, si náhle vzpomněl na starou krabici s hračkami, která léta ležela na půdě. Zeptal se, jestli si ji může najít sám. Neviděl jsem důvod, proč ne.

Vylezl po skládacím žebříku nahoru a zmizel ve stínech podkroví. Já zůstal dole, ponořený do práce na počítači. Po chvíli jsem zaslechl tiché vzlyky. Nejprve slabé, skoro neznatelné… pak zřetelnější.

Vyběhl jsem nahoru. Mark seděl v rohu půdy, schoulený, zbledlý jako křída. Třásl se a objímal si kolena. Jeho oči se upíraly ke stropu – do temného rohu, kam nedosáhlo světlo jediné žárovky.

„Tati… něco se tam hýbe,“ zašeptal.

Klekl jsem si k němu, objal ho a tišil. Ale když jsem se podíval tím směrem, odkud přicházel jeho vystrašený pohled, spatřil jsem to také.

Pohyb.

Něco se tam míhalo ve stínech mezi trámy. Nebyla to myš. Ani pták. Prvně mě napadlo, že jde o hnízdo sršňů – už jsem pár takových viděl. Temná hmota visící ze stropu. Ale tohle se hýbalo jinak. Jakoby to mělo puls. Jakoby to… dýchalo.

Zatajil jsem dech.

Viselo to tam – beztvaré, bezhlučné. Něco organického. Nejasná masa, která se v mihotavém světle sotva rýsovala, a přesto jsem měl pocit, že nás pozoruje. Neviděl jsem oči, ale cítil jsem ten pohled.

Vzduch ztěžkl. Jakoby se místnost naplnila tekutinou. Mark se na mě přitiskl.
„Půjdeme,“ šeptl jsem. Pomalu. Opatrně.

Slezli jsme dolů a poklop půdy pevně zavřeli. Ruce se mi třásly, dech jsem měl mělce. Všechno ve mně křičelo, že tam nahoře něco je.

Později jsem se tam vrátil – se silnou baterkou a kovovou tyčí. Prohledal jsem každý kout. Ale po tom nebylo ani stopy. Žádné hnízdo, žádný stín. Jen zvláštní, sladce štiplavý pach, který jsem nikdy předtím necítil.

Od té chvíle Mark odmítá jít nahoru. Spí jen se světlem. A já?

Každou noc, když ležím v posteli, slyším nad hlavou slabé šoupání. Tiché škrábání. Jakési dýchání.

A občas… tichounké mumlání.

Jako by tam nahoře něco čekalo. Čekalo, až udělám chybu.