Byl to obyčejný letní večer.
Pouť u Hradce pulzovala životem – smích, dětské výkřiky, vůně cukrové vaty a smažených dobrot, do toho všeho rytmická hudba z atrakcí.
Nikdo netušil, že během několika minut se stane něco, co navždy změní životy několika rodin – a otřese každým, kdo to zažil.
Nový kolotoč, nový zážitek… a podivné napětí
Letos pouta přivezla novinku – „Vichr 360°“. Gigantický kolotoč s volně rotujícími kabinami, zavěšenými na dlouhých ocelových ramenech. Slíbená dávka adrenalinu přilákala stovky návštěvníků. Fronty byly nekonečné.
V jedné z kabin seděla sedmnáctiletá Lenka se dvěma spolužáky. Usmívala se, ale podle svědků byla viditelně neklidná.
Obsluha zůstávala podezřele dlouho u ovládacího pultu. Jeden z techniků měl údajně říct kolegovi:
„Něco tu nesedí…“
Ale v tu chvíli už bylo pozdě. Kolotoč se rozjel.
Jeden výkřik. Jeden pád. A naprosté ticho
Vše probíhalo hladce. Až do okamžiku, kdy se z výšky přes 25 metrů ozval výkřik. Ale ne radostný – výkřik čistého děsu, který prořízl večerní vzduch jako nůž.
Následovalo skřípnutí, rána kovu… a pak pád. Jedna z kabin se odtrhla.
Letěla jako vystřelená střela, rotovala a dopadla přímo na opuštěný stánek střelnice. Lidé zůstali stát jako přimrazení.
Ale to nejhorší teprve mělo přijít.
Prázdná kabina. Beze stop. Jako by tam nikdy nikdo nebyl
Záchranáři, svědci, všichni očekávali tragédii. Ale když dorazili k troskám, nenašli nic. Žádné tělo. Žádnou krev. Žádné známky po pasažérech.
Kabina byla prázdná.
Záznamy z bezpečnostních kamer byly nepoužitelné. V tu chvíli zaznamenaly jen šum a digitální poruchu. Minutu před poruchou bylo jasně vidět tři osoby nastupující. Minutu po dopadu – jen zničená prázdná kabina.
Jako by tam ti tři nikdy nebyli.
Mladí lidé beze stopy zmizeli
Lenka a její dva spolužáci byli oficiálně označeni za pohřešované.
Jejich telefony byly odpojené. Bankovní účty neaktivní. Žádný signál. Žádné stopy.
Podle rodičů Lenka už dny předtím mluvila o „divných snech“. Prý se jí zdály sny o „výškách, kde vzduch už neexistuje“.
Návrat…? Ale odkud?
Tři týdny po nehodě, uprostřed noci, někdo zazvonil u domu jednoho z chlapců.
Stál tam – bosý, promočený, zmatený. Bez paměti. Nevěděl, kde byl. Co se stalo.
Opakoval jedinou větu:
„Byli jsme nahoře… ale nebylo to tady…“
Odpovědi? Neexistují
Úřady případ uzavřely s tím, že šlo o „technickou závadu za nejasných okolností“.
Ale lidé, kteří tam byli, to vidí jinak.
„Ten výkřik nebyl lidský,“ říká jeden z nich. „A to, co se stalo potom… nebylo z tohoto světa.“
Od té doby se atrakce „Vichr 360°“ na žádné pouti už nikdy neobjevila.
A přesto – každý rok, přesně ve stejný den a čas – někdo slyší ten výkřik znovu…