Slavnostní aula byla zaplněná do posledního místa. Desítky absolventů v talárech, hrdí rodiče, profesoři, potlesk, blesky fotoaparátů. Ve vzduchu viselo napětí, emoce, radost. Den, na který všichni tak dlouho čekali – promoce.

A pak najednou… ticho.

Rektor se odmlčel. Odložil připravený projev, zadíval se ke kraji sálu a ukázal rukou.

„Než budu pokračovat, musím vám někoho představit,“ pronesl.

Všichni se otočili. V rohu stál muž v modré uniformě, s mopem v ruce a kýblem u nohou.
Školník. Nenápadný, tichý, téměř neviditelný. Ale vždy přítomný.

„Tohle je pan Král. Možná ho neznáte jménem. Ale on je ten, kdo každý den přichází jako první a odchází jako poslední.
Zatímco jste ještě spali, on už měl uklizeno, utřenou tabuli, vysypané koše. Když se něco porouchalo, opravil to on.
Když pršelo a ostatní se schovávali, on čekal, až voda steče, aby ji mohl vytřít z chodeb.

Bez něj by škola nemohla fungovat.
Bez něj by dnes žádný z vás neseděl tady, připraven převzít diplom.“

A pak se stalo něco nečekaného.
Celá aula vstala a začala tleskat.

Pan Král zůstal stát, zaskočený, mop pevně sevřený v ruce. Nečekal to. Nikdy předtím mu nikdo netleskal.
Ale ten den… si všichni uvědomili, jak moc důležitý vlastně je.