Byl to obyčejný den. Tomáš, vyčerpaný po nekonečné poradě, projížděl poklidnou čtvrtí na okraji města. Na sedadle zabzučel mobil. Letmý pohled, jeden dotek – nic víc.

A pak… ticho.

Tomáš zbledl, vystoupil z auta s třesoucíma se rukama. Lidé vybíhali z domů, někdo už volal záchranku. Čas se zastavil. Jen tam stál. Těžce dýchal.
„Co jsem to provedl…?“

Dívka dýchala. Žila. Odvezli ji do nemocnice. Tomáš jel hned za ní – musel. Nemohl odejít, dokud nebude vědět, že je v pořádku.

Po několika hodinách ho pustili k jejímu lůžku. Ležela klidně, na čele obvaz. Když ho zahlédla, slabě se usmála. Sáhla pod polštář a podala mu drobnost.

Stříbrný přívěsek. Malý anděl. Poškrábaný, ale nezaměnitelný.

Tomášovi se na okamžik zastavilo srdce. Ten přívěsek… byl to ten, který jako dítě daroval své sestře Kláře. Té Kláře, která záhadně zmizela před více než dvaceti lety.

„To mi dala maminka,“ zašeptala dívka. „Říkala, že ho dostala od svého brášky… než ho viděla naposled.“

Tomáš se málem zhroutil.

Tohle nemohla být náhoda. Cítil to. Věděl to.

Nehoda nebyla začátkem tragédie.
Byla to jiskra, která zažehla odhalování příběhu, jenž měl zůstat pohřben v minulosti.