Alena a Roman byli nerozluční přes dvacet let. Jejich vztah přežil vzdálenosti, těžká období i jednu nevěru, která téměř upadla v zapomnění. Svatbu si vysnili už dávno, ale nikdy nepřišel ten pravý moment. Až když oběma bylo přes čtyřicet, rozhodli se, že už není na co čekat.

„Chci, aby to bylo výjimečné,“ pronesla Alena. Proto si vybrali romantický zámeček v Jeseníkách — klidné místo obklopené lesy, ovšem s temnou minulostí, o které se ve vesnici šeptalo jen potichu.

Zvláštnosti se začaly dít hned po příjezdu. Auto svědkyně záhadně vypovědělo službu těsně před cílem. Fotograf si nedopatřením vymazal všechny fotky. A kuchař skončil v tmavém sklepě, z nějž vystrašeně tvrdil, že ho někdo strčil — i když byl podle všeho sám.

Alena, zvyklá brát věci s nadhledem, připisovala vše nervozitě. Jenže pak přišel samotný obřad — a s ním cosi nevysvětlitelného.

Ve chvíli, kdy měl ženich vyslovit své „ano“, zhasla všechna světla. V sále se rozhostilo ticho. A pak — z vedlejší místnosti zazněl dětský smích. V budově přitom žádné děti nebyly.

Atmosféra ztuhla. Kněz ztratil nit. A Roman zbledl tak, že to nešlo přehlédnout.

Nikdo tehdy nic neřekl. Ale v noci se Alena probudila a spatřila siluetu ženy v bílém u okna jejich pokoje. Když k ní běžela, postava zmizela. Ráno byl na parapetu vlhký otisk bosé nohy. Okno přitom bylo zamčené. A venku lilo.

Od té chvíle šlo vše z kopce.

Roman mluvil ze spaní neznámým jazykem. Alenu sužoval opakující se sen o ženě, která jí šeptala: „Ten den byl můj…“
Zrcadla praskala, technika přestávala fungovat, a na svatebních fotografiích všech hostů se objevovala stejná postava — žena v dlouhých šatech, někde v pozadí.

Až později se dozvěděli pravdu: na tom samém místě měla kdysi proběhnout svatba. Nevěsta však záhadně zmizela večer před obřadem. Její tělo se nikdy nenašlo.

Od té doby… tam prý žádná svatba neskončila šťastně.