Bylo chladné listopadové ráno. Déšť neúnavně bubnoval na okenní tabule nemocničního pokoje a ticho narušoval jen tlumený zvuk přístroje sledujícího slabé životní funkce dvanáctileté Elišky. Ležela nehybně už třetí týden – od nehody, která ji téměř připravila o život. Lékaři byli opatrní, jejich prognózy mlhavé. Její maminka, Jana, seděla u lůžka, držela ji za ruku a v duchu se modlila za zázrak, ve který už téměř přestala doufat.

A právě v té chvíli, kdy byla na pokraji zoufalství, ozval se tichý hlas.

„Mohu pomoci vaší dceři.“

Jana vzhlédla. Ve dveřích stál muž, kterého nikdy předtím neviděla. Měl obyčejný kabát, klidný výraz a ruce v kapsách. Neřekl víc – jen tu jedinou větu. A přesto zněla, jako by nesla celý svět.

„Kdo jste?“ zeptala se tiše.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl klidně. „Důležitá je jen ona. Mohu vstoupit?“

Nevěděla proč, ale přikývla. Potichu vyšla z pokoje. Když se po několika minutách vrátila, muž byl pryč. A Eliška… Eliška poprvé od nehody pohnula prsty.

Do večera otevřela oči.

Lékaři hovořili o nečekaném zvratu, o tom, jak lidské tělo může překvapit. Ale Jana věděla své – tohle nebyla náhoda. Ten muž přišel odnikud a zanechal za sebou něco víc než jen naději.

Nikdo ho už nikdy neviděl. Nezanechal jméno, žádný kontakt. A přesto navždy zůstane v Janině srdci jako ten, kdo přišel tiše – a všechno změnil.