Na jednotce intenzivní péče panovalo zvláštní ticho. To ticho, které předznamenává jen to nejhorší. Monotónní pípání monitoru přerušovalo jen občasné zašustění ochranného pláště sestry nebo tlumené kroky z chodby. Za velkým nemocničním oknem se pomalu stmívalo. Svět končil další den. Ale v tomhle pokoji měl skončit celý svět jednoho člověka.
U postele seděl její manžel David. Držel ji za ruku — tu, která už dávno ztratila to teplo, jež tolik miloval. V očích měl slzy, ale zatím ještě nespadly. Držel se. Kvůli ní. Nechtěl, aby to poslední, co uvidí, bylo jeho zlomení.
Sklonil se k ní, těsně k jejím rtům, které už téměř neodpovídaly. A zašeptal:
„Kláro… můžeš jít. Já to zvládnu. Odpouštím ti. A děkuju… za všechno.“
Klára slabě zamrkala. Jeden jediný nádech. Jeden pomalý výdech.
A pak… ticho.
Monitor přešel do nepřetržité linky. Hlasitý tón oznámil konec. Sestra vstoupila, zkontrolovala puls, vypnula přístroje. Někdo položil bílý hadřík přes její tvář.
David zůstal sedět. Zíral na její ruku, kterou stále držel.
A pak… to přišlo.
Zasáhla ho vina. Prudká, ostrá jako hřebík do srdce. Vzpomněl si na poslední týdny. Na to, co jí nikdy neřekl. Na to, co skrýval — že se na chvíli ztratil, že jeden večer prostě odešel, že v sobě dusil hněv i bolest, kterou nikdy nevyslovil. A že ji právě propustil. Odpustil jí něco, co si možná vůbec nezasloužila mít za vinu.
„Co když čekala, že jí řeknu: Neodcházej? Bojuj ještě. Zůstaň se mnou.“
Zalykavě se nadechl. Slzy konečně začaly téct. Padl na kolena u postele, hlavu položenou do jejího klína, jako by mohl v jejím tichu najít odpuštění.
„Ne! Měl jsem říct, že ji potřebuju! Že bez ní nemůžu! Ne že to zvládnu…“
Ale bylo pozdě. Už neslyšela. Anebo možná slyšela – a právě proto odešla.
Ten večer si David uvědomil něco strašného:
Někdy i ta nejlaskavější slova, vyřčená z lásky, mohou znít jako svolení k odchodu. A když se ten, koho milujete, drží poslední nitky naděje… možná čeká, že ho tou největší láskou poprosíte, aby ještě zůstal.
A s tímhle poznáním bude muset žít.
Navždy.