Všechno to začalo nevinně. Byl krásný jarní den, slunce hřálo a já jsem s manželem Petrem pracovala na naší malé zahrádce za domem. Zasadili jsme brambory, salát, rajčata – všechno, co máme rádi. Petr navrhl, že by mohla přijet jeho maminka, Alena. Prý jí zahradničení chybí a pár dní na venkově by jí udělalo dobře.

Druhý den přijela s těžkým, ošoupaným kufrem a hned se s ním zavřela do starého zahradního domku. Když jsem se jí zeptala, co tam dělá, odpověděla jen:
„Některé věci je lepší nechat spát.“

Další ráno jsme s Petrem šli zkontrolovat záhony – ale něco bylo jinak. Uprostřed řádku, kde měla růst cibule, zela čerstvě vykopaná díra. Neodolala jsem – začali jsme kopat hlouběji.

A pak jsme to našli.

Zrezivělá plechová krabice, omotaná drátem. Uvnitř byla malá hadrová panenka, ohořelý dopis a chomáč čehosi, co vypadalo jako lidské vlasy. Dopis byl napsaný roztřeseným písmem. První věta zněla:
„Odpusť mi, sestro…“

Když jsme to večer ukázali Aleně, zbledla jako stěna. Ruce se jí třásly, oči zamlžené vzpomínkami. Přiznala, že jako mladá udělala něco strašného. Mluvila o sestře, o zradě, o slibu, který porušila. Panenku prý zakopala, aby umlčela výčitky. Jenže – minulost se vždycky vrací.

Od té chvíle se začaly dít divné věci. Sklo ve skleníku prasklo bez příčiny. Semena přestala klíčit. Každou noc jsme ze zahrady slyšeli kroky… ale nikoho jsme tam nikdy nenašli.

Alena odjela nečekaně, bez rozloučení. Petr s ní od té doby nemluví.

A já? Každý večer zamykám zahradu. Ale i tak mám občas pocit, že mě někdo ze stínů sleduje. Tiše, trpělivě.

A že to všechno ještě neskončilo…