Marek byl nepřehlédnutelný.
Každý kousek jeho těla pokrývaly tetování — od vlasové linie až po paty.
Někteří lidé ho fascinovaně sledovali, jiní se mu vyhýbali obloukem.
Pro někoho byl extravagantní, pro jiného zas výstrahou.
Ale pro jedinou osobu na světě znamenal všechno — byl prostě a jen její táta.

Jeho dcera Sára ho milovala bezpodmínečně.
Ale jak rostla, Marek si začal všímat, že něco není jako dřív.

Najednou nechtěla, aby ji vodil do školy.
Sklápěla zrak, když se ostatní děti pochechtávaly.
A pak, jednoho večera, téměř šeptem, se ho zeptala:
„Tati, budeš mě mít rád, i když nebudeš mít ty obrázky?“

To ho zasáhlo hluboko.
Hlubší, než jakýkoliv pohled nebo poznámka cizích lidí.

Celou noc přemýšlel. A hned ráno se rozhodl.
Podstoupil zdlouhavé a bolestivé odstraňování tetování.
Ne protože by litoval.
Ne protože by se chtěl změnit.
Ale protože chtěl, aby jeho dcera věděla, že pro ni udělá cokoliv. Že její bezpečí a klid mu stojí za vše.

Dnes už některá tetování zmizela, jiná zůstávají jako tiché připomínky.
Ale jedno je jasné:
Sára ví, že má doma skutečného hrdinu.

Ne kvůli tomu, jak vypadal.
Ale kvůli tomu, jaký byl uvnitř.