Ta facka byla hlasitá. Ale to, co následovalo, bylo ticho – dusivé, mrazivé ticho.

150 lidí ztichlo. Někteří jen mlčky sledovali, jiní se nervózně pousmáli. A já? Jen jsem tam stál. Se studem v očích, tvář planoucí hanbou.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Rozhlédla jsem se kolem. Doufala jsem, že uvidím aspoň jedno známé oči – jeden pohled, který by řekl: „Nejsi v tom sama. Jsme s tebou.“
Ale nepřišel nikdo.
Jen skloněné hlavy.
Ticho.
Žádná slova.
Žádná obrana.
Žádný krok směrem ke mně.
A tehdy mi došlo, že ty nejhlubší rány nejsou vždycky slyšet. Ani vidět.
Ale zůstávají. A pálí. Dlouho.