Vanessa chtěla jen překvapit svého manžela. Po třech dlouhých týdnech v Paříži, plných pracovních schůzek, náročných večerů a osamělých hotelů, toužila jen po jednom: vrátit se domů do tepla jejich domu v Nice, vplížit se do postele a usnout vedle svého manžela Erika.

Ale nic – naprosto nic – ji nepřipravilo na to, co našla v jejich ložnici.

Dorazila po půlnoci, skoro ve dvě ráno. Vlak měl velké zpoždění, ale touha být doma byla silnější než únava. Potichu vešla, odložila kabelku, svlékla kabát a vydala se do ložnice, aniž by rozsvítila.

Erikovi neřekla, že se vrací dřív. Chtěla ho opravdu překvapit. Představovala si, jak se potichu vplíží do postele a on se probudí s úsměvem. Možná se obejmou, možná se políbí. Chyběl jí víc, než si chtěla přiznat.

Potichu otevřela dveře do ložnice.

Měsíc osvětloval místnost měkkým světlem.

Erik spal na levé straně postele.

A na pravé straně… leželo miminko.

Malé dítě, zabalené do světle modré deky, klidně spalo. Vedle něj byl položený polštářek, jako by měl zabránit pádu.

Vanessa ztuhla. Srdce se jí rozbušilo.

Nikdy neměli dítě. Erik jí řekl, že nemá rodinu. Vyrostl v dětském domově.

Kdo je to dítě?

Potichu přešla blíž a zatřásla Erikem.

— Eriku. Eriku, probuď se.

Otevřel oči, zmatený.

— Vanesso? Co tu děláš?

— Pojď do kuchyně. Hned.

Následoval ji, ještě napůl ve snu. V kuchyni se na něj Vanessa podívala chladně.

— Vysvětlíš mi, co dělá to dítě v naší posteli?

Erik si povzdechl a promnul si obličej.

— Pár dní zpátky ho někdo nechal přede dveřmi. Našel jsem ho. Plakalo. Byla zima. Nevím, co dělat. Tak jsem ho vzal dovnitř.

— Proč jsi nezavolal policii?

— Plánoval jsem to. Ale nepřestávalo plakat. Mělo hlad, potřebovalo pleny. Neměl jsem čas. Rozhodl jsem se o něj postarat. Aspoň pár dní.

— Prostě ses tak rozhodl? Bez toho, abys mi cokoliv řekl?

— Nechtěl jsem tě rozrušit. Byla jsi v Paříži. Myslel jsem, že to zvládnu.

— Jsem tvoje žena, Eriku!

— Vím… Promiň.

Vrátili se do ložnice. Vanessa se pokusila usnout, ale nemohla. V hlavě jí vířily otázky, pochybnosti a strach. Kdo je to dítě? Proč o tom mlčel?

Nakonec, vyčerpáním z cesty a těžkým srdcem, upadla do spánku.

07:03. Hlasy. Ženský hlas.

Vanessa se probudila. Slyšela ženu.

— Eriku, musíš jí říct pravdu. Nemůžeš pokračovat v těch lžích.

— Udělám to, slibuju, ale chci počkat na výsledky testu DNA.

Test DNA? Srdce jí znovu zrychlilo. Co to znamená?

Potichu vstala a přiblížila se k obýváku. Tam stála žena. Neznámá žena.

— Kdo to je? — zeptala se Vanessa chladným hlasem.

Žena se otočila. Erik zbledl.

— To je… matka mého dítěte.

Ticho.

Vanesse se zamotala hlava.

— Co jsi právě řekl?

— Než jsem tě poznal, měl jsem s ní vztah. Marta. Nevěděl jsem, že je těhotná. Nic mi neřekla. Až teď…

Marta se přiblížila a držela složku.

— Byla jsem v nebezpečí, Vanesso. Nemohu se o dítě starat. Erik je jeho otec. A nemá nikoho jiného.

Vanessa se na Erika dívala pohledem, jako by ho vůbec neznala.

— Lhal jsi mi. Přivedl jsi ho do našeho domu, položil ho do naší postele… a nic jsi mi neřekl.

— Bál jsem se, že tě ztratím…

Vanessa se otočila a odešla z místnosti beze slova. V jejím srdci se celý svět zhroutil.

Za ní se ozval tichý pláč dítěte.

Zastavila se. Otočila se.

A v tom okamžiku, mezi zradou, bolestí a tisíci nezodpovězenými otázkami, si Vanessa položila jedinou otázku:

Kdo jsem teď? Manželka? Nevlastní matka? Nebo jen cizinka ve vlastním domě?