Na oddělení následné péče v Krajské nemocnici Na Vrších panovalo klidné úterní odpoledne. Bylo 15:07 a v pokoji 3A ležela MUDr. Ivana Kovářová – renomovaná neuroložka, která se zotavovala po rutinním zákroku na páteři. Vše probíhalo podle plánu. Lékaři očekávali, že za pár dní bude doma.

Ivana působila spokojeně. Četla knihu, odpovídala na e-maily, vtipkovala s personálem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco výjimečného. Do harmonogramu dne patřila jen návštěva fyzioterapeuta a lehký oběd.

Pak se ale u dveří objevil ovocný koš.

Elegantní aranžmá, průhledný celofán, zlatá stuha. Uvnitř hroznové víno, jablka, fíky… a na ubrousku několik krásně naaranžovaných plátků pomeranče.

„Máte návštěvu?“ zeptala se sestra.
„Ne, asi mi to poslali z kliniky,“ odpověděla Ivana a v ruce držela kartičku. Jediné slovo:
„Odpusť.“

V 15:24 si vzala jeden plátek. Sicilský, její oblíbený – šťavnatý, sladký, přesně takový, jaký si kupovala domů.

Za méně než minutu začala mít potíže s dýcháním. Zrudla, ztratila rovnováhu, rozezvučel se alarm monitoru. Zasáhl tým – okamžitě, profesionálně. Adrenalin, intubace, oživování. Vše marné.

Ivana upadla do hlubokého anafylaktického šoku. Přitom v její zdravotní dokumentaci nebyla ani zmínka o alergiích.

Toxikologické výsledky šokovaly všechny. V pomeranči byly stopy upravené neurotoxické látky – derivátu používaného ve vojenském výzkumu. Látka napodobovala alergii, ale ve skutečnosti cílila na centrální nervový systém.

Nastala panika. Protokoly. Uzavření nemocnice. Vyšetřování převzala kriminální policie a Národní ústav pro jadernou bezpečnost.

A pak přišlo to nejhorší.

Záznamy kamer odhalily muže, který koš přinesl. Plášť, rouška, brýle, kšiltovka. Vypadal jako technik. Ale software odhalil něco děsivého.

Ing. Radek Valenta.
Bývalý vědecký pracovník, spolupracovník Ivy z Výzkumného ústavu neurověd. Muž, kterého právě ona před lety usvědčila z podvodů. Muž, jenž měl být už tři roky mrtvý – údajně zahynul při výbuchu laboratoře v zahraničí. Jeho tělo nikdy nebylo identifikováno.

Od té chvíle je pokoj 3A prázdný. Zavřený. Tichý.

A ti, kdo tam tehdy sloužili, si stále kladou jedinou otázku:

„Pokud Valenta přežil… kam zmizel?