Před pěti lety bych se možná zasmála, kdyby mi někdo řekl, že se zamiluju do muže, který se pohybuje na vozíku. Ne z posměchu, ale proto, že bych si to jednoduše nedokázala představit. Lásku jsem si tehdy představovala jinak. Jinak, než jak skutečně přišla.
Pak přišel Matěj — a všechno se změnilo.
Jedno setkání, které obrátilo můj život vzhůru nohama
Byl to obyčejný den. Pracovala jsem jako knihovnice v brněnské knihovně a Matěj dorazil na přednášku o historii města. Byl tichý, nenápadný, seděl vzadu. Všichni po skončení přednášky debatovali, někdy i ostře. A pak promluvil on.
Jeho slova byla klidná, promyšlená, přesná. Všichni ztichli. A mě si získal jedním jediným pohledem.
Láska, kterou okolí nedokázalo pochopit
Začali jsme se vídat. Pomalu, přirozeně. On byl vtipný, bystrý, měl charisma i sílu, která se nedá popsat slovy. Ale když se náš vztah prohloubil, začaly se ozývat hlasy z okolí:
„Nebude to pro tebe těžké?“
„Nechceš raději někoho ‘normálního‘?“
„To se chceš celý život o někoho starat?“
Bolelo to. Možná víc proto, že tyto otázky přicházely od lidí, od kterých bych to nečekala.
Ale já v něm viděla něco, co ostatním unikalo. Ne vozík. Ale člověka, který mě naučil milovat celou duší.
Žádost o ruku, která mě rozplakala
Na rozhledně, při západu slunce, mi Matěj podal prstýnek a tiše se zeptal:
„Vezmeš si mě – i když občas potřebuju pomoc?“
A já řekla:
„Ano. Ne i přesto, že potřebuješ pomoc. Ale právě proto, kým jsi.“
Svatba plná krásy… i tichých pohledů
Vdávala jsem se pod širým nebem, v malém penzionu obklopeném lesem. Bylo to jako ze snu. A přesto jsem vnímala ty pohledy.
Lítostivé úsměvy. Šeptání. Výrazy, které říkaly víc než slova.
„Škoda jí… mohla mít lepšího.“
„Proč zrovna on?“
Pak ale Matěj udělal něco, co změnilo atmosféru v celé místnosti
Přišel čas na proslov ženicha. Všichni předpokládali, že zůstane sedět. I já. Ale Matěj mě požádal, abych mu pomohla postavit se.
Opřel se o berle, zhluboka se nadechl a řekl:
„Nejsem vozík. Jsem muž, který miluje.“
„Lidé mě často vidí jen jako někoho, kdo sedí. Ale tahle žena mě vidí jinak. Jako partnera. Jako člověka, který ji miluje, chrání a stojí při ní – ne protože musí, ale protože chce.
A já jí za to děkuju. Miluju ji. A budu ji milovat navždy.“
Následovalo ticho. Pak se ozval potlesk – ne zdvořilý, ale opravdový. Od srdce.
Od té chvíle už nikdo nemluvil o lítosti
Změnil se pohled okolí. Najednou to nebyl příběh „chudinky holky s vozíčkářem“. Byl to příběh dvou lidí, kteří se milují bez podmínek.
Tři roky poté…
Matěj je stále mužem, kterého miluju nejvíc na světě. Někdy je na vozíku, někdy se pohybuje s berlemi, jindy zůstává v posteli. Ale v těch nejdůležitějších věcech stojí pevně. Ve svých hodnotách. Ve své lásce.
A já?
Dnes už vím, že láska se neměří nohama.
Ale srdcem.