Vlastním malý potravinový obchod na okraji Brna. Místní mě znají. Od rána do večera prodávám rohlíky, mléko, cigarety — a někdy i dobré slovo navíc.
Po dvaceti letech máte pocit, že své zákazníky znáte jako vlastní rodinu.

Ale poslední měsíce se něco nezdálo.
Zboží mizelo. Tržby neseděly.
Nešlo o žádné závratné částky, ale dost na to, abych to začal brát vážně.
Napadlo mě: chyba v účtování? Ztracené účtenky? Anebo snad… něco horšího?

Po pár nocích bez spánku jsem se rozhodl — nainstaloval jsem nad pokladnu skrytou kameru.
A čekal.

První den nic. Druhý taky ne.
Třetí den… a já zůstal beze slov.

Na záznamu byla Zuzka. Moje prodavačka.
Pracovala u mě přes tři roky. Byla vždycky milá, spolehlivá, zákazníci ji měli rádi. I já jsem ji měl rád.

Jenže na tom videu bylo všechno jasné.
Otevřela kasu, vzala bankovku, rychlým pohybem ji schovala do kapsy.
Za deset minut znovu. A pak zase.

Seděl jsem v kanceláři, díval se na monitor a nevěřil svým očím.
Nešlo o ty peníze. Šlo o důvěru. A ta se mi rozpadla přímo před očima.

Druhý den jsem si ji zavolal stranou. Neobviňoval jsem ji. Jen jí pustil záznam.
Neplakala. Jen tiše řekla:

„Já už nevěděla, co dál…“

Manžel ji opustil, zůstala sama s dvěma dětmi. Dluhy se na ni valily.
A myslela si, že pár stovek týdně „si stejně nikdo nevšimne“.

Nenahlásil jsem ji. Ale musela odejít.
Ne z pomsty. Ale protože bych jí už nikdy nedokázal věřit.

Od té doby je kamera stále zapnutá.
Ale kdykoliv na ni občas kouknu, přeju si, aby nikdy nic neukázala.
Protože někdy je pravda horší než jakákoli lež.