V místnosti se rozhostilo ticho. Dokonce i hudba z reproduktoru najednou zněla nevhodně hlasitě a Adam ji rychle ztlumil, jako by tím mohl vrátit čas o pár vteřin zpátky. Poslední tón dozněl nepřirozeně dlouho a pak už zůstalo jen prázdno, ve kterém bylo slyšet vlastní dýchání.
Seděli jsme kolem stolu s talíři, na kterých jídlo pomalu chladlo. Ještě před chvílí jsme se smáli, přerušovali jeden druhého a plánovali víkend. Teď se nikdo ani nepohnul. Slova, která zazněla, byla krátká, ale přesná. Neměla v sobě vztek, spíš nečekanou upřímnost, která rozřízla večer napůl.
Adam si promnul čelo a zadíval se na desku stolu. Byl to jeho byt, jeho reproduktor, jeho hudba — a přesto vypadal, jako by tady byl hostem. Někdo otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Všichni jsme cítili, že jakákoliv věta by teď mohla být špatně.
Z okna bylo slyšet vzdálený ruch města. Auto projelo křižovatkou, někde zaštěkal pes. Ten kontrast byl zvláštní. Svět venku fungoval normálně, zatímco u nás se čas na chvíli zastavil. Uvědomila jsem si, že právě tyhle momenty si pamatujeme nejdéle — ne smích, ale ticho po něm.
Adam se konečně nadechl. „Asi bychom si o tom měli promluvit,“ řekl opatrně. Nikdo neodpověděl hned. Ne proto, že bychom nechtěli, ale protože jsme hledali způsob, jak začít, aniž bychom všechno zhoršili. Ticho nebylo prázdné. Bylo plné otázek, obav a věcí, které už nešlo vzít zpět.
Někdo posunul sklenici, jiný si pohrával s ubrouskem. Ty drobné pohyby působily jako záchranná lana, připomínky, že jsme pořád tady, spolu v jedné místnosti. A přesto každý sám ve svých myšlenkách.
Když Adam znovu pustil hudbu, tentokrát mnohem tišeji, nevyřešilo to nic. Ale pomohlo to nadechnout se. Pochopili jsme, že ten večer už nebude lehký jako předtím. Že některé věci se vysloví jednou a pak změní atmosféru navždy.
V místnosti se rozhostilo ticho — a v tom tichu jsme si všichni uvědomili, že od teď už mezi námi nebude všechno samozřejmé.