A v tu chvíli jsem si všimla, že se mu třesou ruce. Ne hned, ne nápadně, ale takovým tím jemným, neklidným pohybem, který si člověk všimne až tehdy, když se opravdu dívá. Seděl naproti mně u stolu v malé kanceláři, mezi námi ležely papíry a pero, které zůstávalo netknuté. Mluvil klidně, jeho hlas byl vyrovnaný, ale ruce ho prozrazovaly.
Byla jsem zvyklá poslouchat lidi. Často říkali něco jiného, než co skutečně cítili. Přesto mě to tentokrát zasáhlo. Ten muž působil sebejistě, měl pečlivě vybraný oblek a přesně volená slova. Jenže jeho prsty se lehce chvěly, jako by nesly tíhu, kterou se snažil skrýt. Najednou se celá situace proměnila.
Vzpomněla jsem si, jak jsem ho poprvé potkala. Tehdy působil nedotknutelně, skoro chladně. Lidé kolem něj mluvili s respektem, někteří se dokonce báli. Teď seděl přede mnou a já viděla něco, co ostatní ne. Strach, nejistotu, možná i stud. To chvění rukou bylo malým oknem do světa, kam nikoho nepouštěl.
Odmlčela jsem se. Nechtěla jsem ho zahnat do kouta otázkami. Ticho mezi námi nebylo nepříjemné, spíš potřebné. Všimla jsem si, že se snaží ruce zklidnit, opřel je o desku stolu, ale třes se vrátil. Bylo to, jako by tělo odmítalo dál hrát roli, kterou si mysl nastolila.
Když znovu promluvil, hlas se mu na okamžik zlomil. Stačila drobnost – jedno slovo, jedna vzpomínka – a ochranná vrstva povolila. Řekl mi, že není zvyklý mluvit o sobě, že celý život řešil problémy jiných. Teď ale stál před vlastním rozhodnutím a poprvé si nebyl jistý, co je správné.
V tom okamžiku jsem pochopila, jak klamné mohou být první dojmy. Síla se neprojevuje vždy pevným stiskem ruky a klidným pohledem. Někdy se ukáže právě v třesu, v přiznání slabosti, v odvaze zůstat sedět a mluvit, i když by bylo snazší odejít.
A v tu chvíli jsem si všimla, že se mu třesou ruce, ale už jsem to nevnímala jako známku selhání. Bylo to znamení, že je skutečný. Že se snaží čelit něčemu, co ho přesahuje. A to z něj v mých očích neudělalo slabšího člověka, ale mnohem lidského.